Navždy

2.

Taak... Máme tu zas
další díl tohohle satanistickýho díla xD
Do médií dávám tu nejnádhernější věc, takže si to zapněte a
Keep Reading! owo
-Lord

Od mého velkého incidentu s učitelem jsem začal nenávidět biologii.
To protože tam byl on. I když si mě nevšímal, vím, že by to rád udělal. Jenže nemůže- tohle je škola a ne jeho auto.
Každou středu a pátek, celých čtyřicet pět minut jsem se na něj musel dívat. Na jeho tělo, do jeho očí, vnímat jeho přítomnost.
Jeho hlas.
Jeho úsměv.
Jeho vůně.
Je těžké mu nepodlehnout. A já to nezvládl.
Propadal jsem jeho kouzlu čím dál více a více. Jediná myšlenka v mé hlavě byl on.
Sakra.

Co se týče přátel jsem za posledních pár dní vůbec nepokročil. Stále jsem se marně snažil navázat konverzaci s někým, ale konec byl stejný- ignorovali mě. Možná je to tak lepší.

Podíval jsem se na můj sešit. Až na pár bodů byl prázdný, ačkoliv jsem si měl zapisovat poznámky. Celou hodinu jsem jen omámeně zíral před sebe. Když si Tyler všiml, že si nezapisuji, došel až ke mně. "Pane Rothe," oslovil mě s předstíranou vážností a poklepal na stůl, aby mě vzbudil z transu, "můžete mi prosím zopakovat, co jsem vám všem právě vykládal?"
Stáhl jsem obočí k sobě. Nelíbilo se mi, že si na mě takhle zasedl.
"Nevím, pane." Při slově pane jsem zaskřípal zuby. Je divné mu vykat.
"Stává se to až moc často, dávejte pozor, pane Rothe." Zacukali mu koutky úst.
Naštvaně jsem se schoval za učebnici.

Na obědě jsem jako obvykle seděl sám. Vidličkou jsem nezaujatě napichoval rozvařené, téměř nepoživatelné brambory a snažil jsem je spolknout. Málem jsem vyjekl údivem, když si ke mně přisedl hlouček lidí. Dívka s jasně červenou hřívou spletenou do copu, zavázaného roztomilou mašlí začala vykládat ostatním o novém autě, které jí koupil její táta. Očividně je nezajímal člověk, který se v klidu snažil alespoň předstírat, že jí.
"Je červené a má stahovací střechu! Nikdy jsem nic krásnějšího neviděla."
Kluk sedící vedle mě protočil panenky a obrátil obličej směrem ke mně.
"To je otrava, co?" Zašklebil se. "A já to musím poslouchat celý den."
Měl uhlově černé vlasy a medovou pokožku. Chvíli jsem se na něj nechápavě koukal.
"Jsem Dan," představil se "máme spolu biologii. Vzpomínáš?"
Nechtělo se mi odpovědět, že ne, a tak jsem jen lehce přikývl.
"Já jsem Jake." Pokusil jsem se pousmát.
"Jo ja vím." Zazubil se. "Je to pravda, že si na tebe Tyler Smith zasedl? Víš, jde to docela poznat. On obvykle bývá milý. Musel si asi provést něco fakt vážnýho, hm?"
Vzpomínka na Tylera mnou projela jako šíp a zabodla se mi do srdce. Vytvořila tak další neléčitelnou ránu, další z miliónu ostatních.
Usilovně jsem se snažil na něj zapomenout. Tak jako jsem zazdil svojí minulou lásku. Ale teď je to těžší.
Dan zvážněl. "Hej, v poho?"
Neměl jsem chuť mu vyprávět můj milostný zážitek, když ho znám teprve pět minut. Vlastně jsem si s ním povídat nechtěl vůbec. Vzdechl jsem.
"To nic."
Pokýval významně hlavou a pak zamumlal něco o tom, že musí jít na záchod.

Po škole jsem zamířil na parkoviště.
Moje červená ojetá dodávka stála až několik desítek metrů od hlavního vchodu školy.
Zašmátral jsem rukou v kapse, abych našel klíčky.
Ucítil jsem, jak mě něčí ruce zezadu pevně objaly. Ucítil ksem teplo na krku. Byl to on. Otřel se svými rty o můj ušní lalůček. Vylekaně jsem se otočil. Usmíval se a vdechl mi do obličeje obláček cigaretového kouře. Rozkašlal jsem se a zamával si rukou před obličejem abych odehnal štiplavý vzduch.
"Co dělá rameno?"
"Jde to." instinktivně jsem si ho ohmátl. "Děkuji, že jsi mně tam odvezl."
"To bylo to nejmenší, co bych pro tebe mohl udělat." odmlčel se.
"Důležitější otázkou je- Kdo sakra byl ten kluk?" Podíval se mi výhružně do obličeje a uhladil mi pramen vlasů. "Ten kluk?" Opakoval jsem nechápavě. "Ten, co si k tobě přisedl u oběda." Mlčky jsem stál a hrabal se v paměti. Myslí Dana? Ale důležitější je "Ty mně sleduješ?" Bylo to spíš konstatování, ne otázka. Pokýval hlavou. "Nechci, aby jsi se bavil s ostatními," naklonil se a rty se téměř dotýkal mého ucha "chci tě jenom pro sebe, víš?"
Ustoupil jsem krok dozadu.
"Ani mně neznáš."
"To nemění nic na tom, že mně fyzicky přitahuješ."
"Jsem o deset let mladší!"
"Lepší než starší."
"A navíc jsem muž!"
"No, já taky. A podle zkušenosti z mého auta vím, že s tím nemáš problém."
Naprázdno jsem polkl a zmlkl. Zářivě se usmál a užíval si svých pár sekund vítěztví.
Povzdech jsem si.
Objal mne kolem ramen.
"Co budeme dělat?" zeptal se nadšeně. Setřásl jsem mu jeho ruku.
"Počkej, my?" Nevěřícně jsem zakroutil hlavou nad jeho debilitou.
"Správně my. Protože tě beru na rande." Zamrkal jsem, ale nic jsem nenamítal. Stejně jsem neměl co dělat a doma byl můj věčně naštvaný bratr, který by se mě rád snažil zbavit.
"Nazývejme to schůzka."
Ušklíbl se. "Tak tě tedy beru na schůzku." Chytil mě za podpaží a táhl k jeho ošoupanému autíčku. Byl jsem rád, že nemusím řídit, protože řízení nebyla moje silná stránka.