Navždy

4.

Aaaahem. Tak další kapitola je tady. Až do tadytý části jsem to měl hotový dopředu, takže jsem měl tak trochu relax hehe..
Původně jsem zamýšlel to udělat víc úchylácký. (jak jsem si všiml, většina věcí obsahující sex má hodně shlédnutí...a málo votes hmmm) ale já jsem asi moc debil a antitalent na psaní něčeho takovýho... vždycky u toho zrudnu a ehm... w-well...
Enjoy
-Lord

Bloumal jsem po škole jako duch.
Proč nepřišel?
Není v kabinetě, nesedává na pohovce pod mapou světa s šálkem čaje jako obvykle, nečte si knihu v jídelně po třetí hodině, tak jak to vždycky dělává.
Třeba je jenom nemocný, nebo musel někam naléhavě odjet.
A nebo je tak strašně naštvaný, že raději zůstal doma, než aby mě viděl.

Je pravda, že se ke mně celou dobu choval pěkně. Nikdy mi vlastně nic zlého neřekl. Možná je to moje chyba. To já na něj byl celou dobu zlý, nepříjemný a drzý.
Ale on to věděl. Věděl jaký jsem. Že si rád od ostatních udržuji odstup, chovám se odměřeně, protože nechci být zraněn.
Ale zároveň zraňuji všechny ostatní.

Mlčky zírám před sebe.
“Jaku? Země tě volá, ozvi se!”
Prázdnýma očima se podívám na Dana. Už od rána trvá na mém zlepšení nálady. Je to jediný člověk ve škole, který ztrácí čas se mnou. A za to ho mám rád. “Nebuď jak zombie, trocha života do toho umírání.” zašklebil se a jemně mně šťouchl do ramena.
Rezignovaně jsem se usmál. Nedalo se s ním být a chovat se smutně. Špatnou náladu holt odložím na jindy.

Dan semkl rty do úzké linky. “Není tu, co?” Zeptal se polohlasně a kývl směrem k jeho kabinetu. Věděl to. Nebo alespoň něcp tušil.
Přikývl jsem a zadíval se na špičky svých ošoupaných bot. Dan si prohrábl kapsu u kalhot a vytáhl zmuchlaný papírek. “To je pro tebe.” Vložil mi ho do ruky.
Roztřesenými prsty jsem ho rozložil. Byla to Tylerova adresa.
Dan mě poplácal po rameni a nechal mě o samotě s tunou myšlenek v hlavě.

Mám ho navštívit? Omluvit se a poté zas zmizet?
Nechat mu vzkaz přede dveřmi, zazvonit a schovat se jako desetileté děcko?
Četl jsem si obsah papírku znova a znova, pořád dokola.
Kdybych s ním mluvil, co bych mu řekl?
“Omlouvám se, že jsem tě ztrapnil přede všemi a nechal tě tam samotného.”
nebo
“Víš, je mi jedno jak se cítíš, protože mi záleží jen na sobě, nechci mít další díru v hrudi, tak si najdi jiného debila, který tě bude obletovat a milovat.” ?

Posadil jsem se do náklaďáčku a rozhodoval se.
Třeba to není tak, jak si myslím.
Třeba se mi vysměje do obličeje a arogantně řekne, že mu na mně nikdy ani na sekundu nezáleželo. Že si chtěl jenom zašukat a já byl v pravou chvíli na pravém místě.

Ne, neudělám tu stejnou chybu jako předtím.
Pojedu za ním a omluvím se. Pak zas odjedu. A můžu ho pak až do konce života ignorovat a vytěsnit ho z mysli, odstěhovat se nebo se sním prostě přestat stýkat.

Zaparkoval jsem před starým panelákem. Omítka byla ta tam zeď pokrývali grafitti městských gangů. V trávě ležely prázdné plechovky od energetických nápojů, pytlíky, odpadky, injekční stříkačky.
Několikrát jsem si zkontroloval adresu. Byl jsem správně.
Tady on bydlí? Představoval jsem si ho v útulném parčíku plném květin a malinkým domečkem s krbem a pokojem plným jeho vůně.
Povzdechl jsem si.
Teď, nebo nikdy.
Našel jsem na zvonku jeho jméno a stiskl chladné tlačítko.
Nic.
Zazvonil jsem podruhé, potřetí, počtvrté.
Jediné co jsem slyšel bylo tíživé ohlušujcí ticho. Se zadrženým dechem jsem zmáčkl zvonek naposledy.
Žádná odpověď.

Zasmál jsem se a shodil kámen ze srdce. Není doma! Alespoň si nebudu vyčítat, že jsem to nezkusil. S úsměvem na rtech jsem se otočil a zamířil ke svému autu.
Vrazil jsem nosem do někoho. Vysoký. Pěkný. No sakra.

Oči měl prázdné, pod nimi tmavo-fialové kruhy z nedostatku spánku. Vlasy mastné a slepené potem.
Pleť měl nenormálně bílou, tváře propadlé. Šel z něj cítit alkohol, cigarety a beznaděj.
“Co tu děláš?” zaskuhral bezvýrazným hlasem.
“T-tylere?” Vytřeštil jsem na něj oči v údivu. Nikdy by mně ani nenapadlo, že se může takhle zřídit.
Podíval se na mě. Z jeho pohledu nešlo vyčíst nic.
Přepadla mě hrůza.
Po tváři mi skápla horká slza. Proč vypadá takhle. Tak smutně, bez naděje a pocitů. Jako já před nějakou dobou.
Je to moje chyba?

K jedné slze se přidaly další a další. Brečel jsem z lítosti a ze zlosti na samu sebe. Chtěl jsem začít křičet, skočit dolů ze skály, cítit zas jeho kůži, jeho lásku. Proč jsem byl tak hloupý? Měl jsem se zbavit minulosti a být s ním.

On tam jen stál, díval se na mně a ani nemrkl. Utřel jsem oči do rukávu a zamžoural na něj. Přistoupil ke mě a roztáhl paže. Křečovitě jsem zavřel oči a čekal ránu. Místo ní mě však objal. Bez žádných slov, bez ničeho.
Jen mě objímal. Zabořil jsem mu nos do hrudi a snažil se nespustit další vlnu pláče.

Po chvíli ticha konečně promluvil, stále ještě v objetí. “Ty blbečku.” Cítil jsem v těch slovech úlevu. Jemně se ode mne odtáhl, ale stále mě držel za ruce. “Bál jsem se, že jsi se naštval, že jsem to přehnal.” zašeptal, oči sklopené k zemi.
Rty se mi zvlnily.
“Já taky.”

Posadil jsem se vedle Tylera na sametovou pohovku a usrkl si kávy. Její teplo mě uklidnilo a naplnil mě pocit bezpečí.
“Dík že jsi mě pozval dovnitř.” usmál jsem se a položil hrnek na stolek přede mnou. Tyler se už od vchodu díval jen na mě, hltal očima každý pochyb, který jsem udělal, jakoby mi chtěl z obličeje vyčíst jakýkoliv náznak nespokojení.

Otřel jsem si zpocené ruce do kalhot. “Takže…” začal jsem.
Tyler si prohrábl své nádherné vlasy a jemně se pousmál. “Vysvětli mi, prosím, proč se tak bojíš jakékoliv náklonosti?” zeptal se.
Nesnáším byť jen myšlení na tohle téma. Tak dlouho jsem o tom nemluvil, nemyslel, nezabýval se tím, abych si nemusel připomínat tu bolest, kterou jsem cítil. Ten tíživý pocit na srdci, který mi vháňel hořké slzy do očí.
Pohladil mě po zádech a vložil jeho ruku do té mé. Trochu jsem se díky jeho přítomnosti uklidnil. Teplo z jeho rukou mnou příjemně prostupovalo. Naklonil se ke mě a jeho roztřesené rty se témeř dotýkaly mého ucha. “Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš. Nechci tě do ničeho nutit.”
Zabodl jsem pohled na prázdnou stěnu přede mnou a dlouho přemýšlel. Tyler mi celou dobu tiskl ruku a hladil ji. Odkašlal jsem si. “Ještě než jsem se přistěhoval...Ve starém městě jsem chodil do školky a později do školy s jedním klukem. Znali jsme se od dětství, protože naše mámy byly nejlepší kamarádky. Jako malí jsme se bavili jenom spolu, ve škole také. Vytvořili jsme si neprůchodnou stěnu kolem sebe a nevpouštěli za ní nikoho kromě nás dvou. Hrozně jsem ho miloval. Ale postupem času začla zeď měnit tvar a místo aby nás spojovala nás začala rozdělovat. Víc a víc, až najednou jsme spolu vůbec nemluvili a ani se nezdravili na chodbách.
Nechápal jsem, jak se to mohlo stát. Bylo to tak náhlé. Hrozně mi chyběla jeho přítomnost, až jsem si jednoho dne usmyslel, že se mu přiznám a řeknu mu všechno. O tom jak ho miluju i o tom jak jsem smutný. Nastal den D a já jsem byl neskutečně nervózní. Ale výsledek překonal má veškerá očekávání. Řekl mi, že je do mně taky zamilovaný a že se mu stýská. No a já byl nejšťastnější člověk na světě. Začli jsme spolu chodit a..um..," na chvíli jsem se odmlčel, abych si urovnal myšlenky v hlavě, "chodit a dělat různý věci. Ehm... Nesměj se." vrhl jsem po chichotajcím se Tylerovi vraždící pohled. Ten mi jenom vlepil usmiřovací pusu na tvář. "No takže... Byli jsme spolu něco okolo dvou měsíců. Když jsem ráno přišel do školy, všichni na mě zírali. Nechápal jsem, co se děje, až mi jedna holka řekla, že on všem vykecal mojí sexuální orientaci. Pak začalo peklo. Všichni byli zlí, šikanovali mě. No.. Ještě štěstí, že tu mamka našla práci a přestěhovali jsme se." rozmrkal jsem slzy a otočil se na Tylera.
Ten jenom zarytě mlčel.
"Nevěříš mi?" prolomil náhle to ticho.
Zoufale jsem se na něj podíval.
Po chvilce jsem mu odpověděl.
"Věřím ti."
Zlehka mě políbil na krk.
"Já tě miluju Jaku."
"Já tebe taky...možná."