Každý den jsem jí měl radši. V každých šatech vypadala kouzelně. Na všechny se mile usmívala, ale věděl jsem, že jí něco trápí. Zrovna jsem se vydal na snídani a v hlavě jsem stále myslel jen na ní. Najednou z roho vyšel Cam. Vždycky když s Tessou mluví nějaký soutěžící vraždího pohledem.
"Drž se od ní dál!" zapíchl mi prst do hrudě.
"O čem to mluvíš?" nechápavě jsem svraštil obočí.
"Vím jak se na ní koukáš! Ale je moje! Rozumíš?!" najednou jeho pěst vyletěla k mé tváři. Zavrávoral jsem a narazil do zdi. Cítil jsem nuchutnou pachuť na jazyku. Dotkl jsem se prsty mého rtu, který krvácel.
"Nevím o co ti jde, ale rozhodně o Tessu nestojím," zasyčel jsem a odlepil se od zdi.
"Dobře," pokrčil rameny. "Ale toto bylo varování!" potom se vydal do jídelny. Olízl jsem si ret a šel za ním. Když jsme vešli Tessa se koukla naším směrem. Sedl jsem si na své místo a všiml jsem si jak se Tessa usmála na Cala. A najednou mi bylo jasné o co tu jde. Nezáleželo na tom, jak se budou soutěžící snažit. Tessa milovala Cala a podle toho jak se zachoval už byli nějakou dobu spolu.
Dojedl jsem a vydal se do své komnaty. Tessa vyšla o pár sekund dřív a Cal šel přímo za ní. Měli jsme volno, takže jsem v komnatě mohl hrát na piano jak se mi zachtělo. Ale moc mi to nešlo. Pořád jsem dělal nějaké chyby. Najednou někdo zaťukal na mé dveře. Doufal jsem, že tu není rozzuřený Cal. Stoupl jsem si a otevřel. Místo rozzuřeného Cala tu byla sladká Tessa. V rudých šatech vypadala tak neodolatelně, že jsem měl chuť jí políbit.
Nakonec jsem jen řekl:"Princezno."
"Neruším?" zeptala se opatrně. Chtěl jsem jí říct, že ano, ale to by bylo nevhodné. Proto jsem jen zakroutil hlavou. "Chtěla jsem se omluvit za to, co se dnes stalo," začala, ale já ji přerušil. Nemohl jsem poslouchat jak se omlouvá za Cala.
"Chápu to," ušklíbl jsem se a opřel se o trám dveří. "Každý vás chce a je mu jedno, jestli svého konkurenta zabije."
"Bellamy-" začala znovu, ale já se právě rozjel.
"Jste prostě princezna, která každého omotá!" věděl jsem, že tyto slovo jí možná ubližují, ale stejně jsem je už nemohl vzít zpět. "Ale já takový nejsem," zavřel jsem jí dveře přímo před nosem a o krok od nich ustoupil. Poslouchal jsem jak odchází a potom se přemístil na balkon. Venku začalo pršet, ale byl jsem pod stříškou. Všiml jsem si, že z hradu někdo vyšel. Rudé šaty mi jasně řekli, o koho se jedná. Panebože co to dělá!? Řekl jsem si v hlavě a rozběhl se ven. Cestou jsem si vzal svůj kabát.
"Princezno Thereso!" zakřičel jsem, když jsem vyběhl z hradu. Tessa se otočila a nechápavě mě sledovala. "Viděl jsem vás oknem, nezbláznila jste se? Můžete onemocnět!" přehodil jsem přes její rameno kabát a všiml jsem si jak se třese.
"Děkuju," zakoktala. "Potřebovala jsem být sama."
"Je to kvůli tomu, co jsem vám řekl?" najednou jsem se cítil špatně. Povzdychl jsem si. "Omlouvám se, ale byl jsem naštvaný. Vy byste byla určitě taky, kdyby jste dostala pěstí," pořádně jsem si jí prohlídl a uvědomil jsem si, že pořád stojíme venku na dešti. "Měla byste jít dovnitř," ukázal jsem k hradu. Tessa přikývla. Když jsme došli zpět dovnitř, začala si sundávat kabát, ale zarazil jsem jí.
"Nechte si ho," mé rty se roztáhli do úsměvu. "Potom mi ho vrátíte," vydal jsem se ke schodům.
"Bellamy?" její hlas mě zastavil. Pomalu jsem se k ní otočil.
"Ano princezno?"
"Jsem Tessa. V soukromí jen Tessa," usmála se. Znovu jsem se usmál a přikývl.
"Bež se převléknout Tesso. Nikdo tady nechce, aby naše princezna byla nemocná," otočil jsem a nechal jí stát dole pod schody.
