Balet Je Můj Život

Baletní škola

Abych se vám představila, jmenuji se Tamara Black a můj životní cíl je být profesionální baletka a jít studovat taneční školu. Baletu se věnuji už od svých 5 let, kdy jsem poprvé viděla reklamu na dětské sukýnky a zrovna tam vystupovaly dvě malé holčičky, které baletily. Mám 19 let a přesně vím, co chci v životě dělat. Chci si jít za svým snem, ať to stojí, co to stojí.

„Den D je tu!" Vykřikla jsem radostí, když jsem se ráno probudila. Dneska jsem se ani nenasnídala, jak moc jsem se těšila, až budu stát před dveřmi sálu. Dneska totiž mám přijímací zkoušky na baletní univerzitu.
„Jsi připravena Tamčo?" Zeptala se moje trenérka Ágnes. „Jistě jsem, ale bojím se. Jde o vše." Při pomyšlení, že jedna jediná chyba by mohla ukončit moji celoživotní karieru. Před vystoupením jsem se šla podívat na mé konkurentky, které stály o místo studovat na nejprestižnější škole. Moje trenérka říká, že účes a líčení dělá vše. Já si to nemyslím. Miluji svoji přirozenost. A to já reprezentuji, nepotřebuji mít tmavou rtěnku, perfektně vyčesaný drdol a oblečení za statisíce. Nejsem zbohatlé rodiny, jako například Vanesa, která by nevyšla z domu nenalíčená. Moje touha ji porazit byla nepřekonatelná. Jen jsem se zamyslela...
„Koukej, Tamaro!" Vykřikla na mě Vanesa, která se už nedočkavě těšila na své představení. „Rozdrtím tě, dones si kapesníčky!" Já se jen ušklíbla a v hlavě si přehrávala svoje kroky. Po deseti dlouhých minutách jsem uslyšela tleskání a vřískot publika. Moje ruce se rozklepaly.
„Tami, jsi na řadě. Hodně štěstí!" Zvolala na mě Ágnes a já se pomalu blížila k podiu. Podívala jsem se na publikum, na rodiče a poté na porotu. Měli přísný výraz v očích. Hudba začala hrát. A já začala tančit. V prvních minutách jsem se vnitřně klepala, ale poté jsem trému přemohla a v hlavě se mi honil sen býti profesionální tanečnicí. Přišla první otočka, druhá a já stála na špičkách. Mé sebevědomí stoupalo, do doby než mé myšlenky skočily na rok 2011. Jak jsem bojovala o titul mistra republiky. V té době jsem měla čerstvě po operaci levé nohy. Střípky vzpomínek se mi zamotaly do mé hlavy.

Přišel skok a já ho nevybrala. Špatně jsem došlápla a spadla jsem na zem. V publiku nastalo ticho. Pootevřela jsem oči a viděla jsem pořadatelku akce. „Jsi v pořádku?" Ptala se mě, já neodpověděla. Porotci okamžitě přivolali doktory. Ti mě odnesli do zákulisí, kde mi prohmatávali nohu. Pak jsem omdlela.
Co se stalo?" Probudila jsem se v nemocnici a myslela si, že to vše byl jenom sen. „Zlato, upadla jsi. Musíš na rentgen s nohou." Řekla maminka s citem. Moji karieru nezmínila. Byla jsem v šoku. „Mami, proč jsem tu? A co vystoupení? Jsem přijatá?" Hrnula jsem na ni otázky, které mi nezodpověděla. „Mami!" Vykřikla jsem. V ten moment přišla sestřička. „Ahoj, jak se ti vede?" Otázala se. „Jsem v pořádku. Kde je moje trenérka? Kdy budu moci jít domů?" Zastavila mě a řekla, že teď se musí udělat rentgen a poté se uvidí. Naštěstí to nebyla levá noha, se kterou jsem vždy měla problém. Já jen nevěřícně koukala, jak jsem to mohla zpackat. A modlila jsem se, že moji chybu přehlédnou a přeci jen mě přijmou. Musím v to doufat.

Ilja Erenburg: Člověk se může rozloučit se vším, jenom ne s nadějí.