Balet Je Můj Život

Přijatá? Nepřijatá?

Do poslední chvíle jsem si říkala, že tu pozici musím dostat. Moc jsem si to přála. V dopise stálo:
Vážená slečno Blacková.
Ministerstvo tanečního sboru a kultury národní taneční univerzity v Praze, vám tímto oznamuje NEPŘIJETÍ Tamary Black narozené 29. 12. 1995 v souladu se zákonem § 24 odst. 12
Děkujeme za účast a možná na budoucí rok na shledanou!

Po přečtení toho stupidního dopisu jsem se rozbrečela a utíkala do svého pokoje, kde jsem se snažila uklidnit. „Co bude dál? Jsem po maturitě a na žádnou vysokou jít nechci. Co si pomyslí trenérka? Co moje úhlavní taneční konkurentka Vanes?" Nemohla jsem si připustit, že jsem vyřízená. Naprosto vyřízená. Crrrrr.... „Ahoj," ozvalo se z telefonu. „Tady Ágnes. Nechceš se sejít? Potřebuji si s tebou popovídat. Je důležité si uspořádat myšlenky a nic nehrotit. Kdy máš čas?" ... hmmm... Nechtěla jsem s nikým mluvit ani s rodiči ani s trenérkou. Nakonec jsem se rozhodla, že se s ní sejdu. Po obědě jsem na ní čekala v kavárně na rohu ulice. Přišla na čas, jako vždy. Objala mě a řekla: „Tamaro, mrzí mě, co se stalo na podiu, ale nesmíš propadnout panice." Já jen překulila oči a dál poslouchala. „Jak dobře víš, před rokem jsem s manželem oslavila první výročí svatby." (Trénovala se mnou od 10 let. Před měsícem oslavila 34 narozeniny) „A musím ti oznámit, že se nám poštěstilo a čekáme dvojčátka. To ale bohužel znamená, že musím ukončit tuto práci a nechat balet baletem. Mám rizikové těhotenství a bylo by nebezpečné nadále tančit. A tobě by pauza prospěla také." Já na ni jen civěla. „Tami, řekni něco." „GRATULUJI!" vypadlo ze mě. „Moc vám to přeji, moc jsi chtěla děti." Ještě si pamatuji, jak jsem se s ní poprvé seznámila. Bylo jí 25, čerstvě dodělala universitu a dala se na trénování. Dala mi tolik zkušeností a teď jí mám nechat jít? Ukápla mi slza. „Jsem moc šťastná, že se s tebe stane maminka, budeš skvělá, ale mrzí mě, že spolu končíme." Usmála se a chytla mě za ruku. ,,Děkuju a doufám, že až se bobíci narodí, že jim budeš dělat anděla strážného." „Budu," slíbila jsem. „Ale baletu se nevzdám. Budu bojovat dál...." „To ti přeji. Jdi do toho! Jsi skvělá a neústupná. Hodně síly přeji !" Poplácala mě na rameně a odešla.

Benjamin Barber: Neúspěch nás učí, že porážka se dá přežít. Neuspět není ostuda. Ostuda je bát se vstát a zkusit to znovu.

„Cože? Ona čeká miminka? No to je úžasné!" Pověděla mi mamka, když jsem ji tu novinu oznámila. A já jsem se rozhodla, že udělám konkurz na novou trenérku. Za svůj život jsem vystřídala 2 trenérky. Paulu, která sice měla málo zkušeností a byla velice mladá, ale přesto věděla, jak začít s moji kariérou. Brala jsem ji jako sestru, kterou jsem nikdy neměla. Bohužel po 5 letech odešla na sólovou dráhu, občas si píšeme, ale už to není, co to bývalo. A druhá trenérka Ágnes, která mi byla hned od začátku nejvíc sympatická. Jsem hrozně ráda za těch 9 let. O týden jsem si představovala moji novou trenérku. Jak by mohla vypadat. Tentokrát bych chtěla někoho, kdo už má děti, aby mi náhodou neotěhotněla a já bych si pak musela najít náhradnici. Večer jsem si ještě přečetla svoji oblíbenou knihu a pak jsem se otočila na bok a konečně jsem usnula. To bylo poprvé, co jsem se konečně dobře vyspala. Zdálo se mi o baletce Anet Vagner, která 2x získala titul Mistr světa. Moc jsem ji fandila od doby, co jsem se naučila číst. Byla všude na internetu, v časopisech.... Je to můj vzor a chtěla bych se s ní někdy seznámit osobně.

Diky za přečtení :D pokračování příště :) doufam že se vám můj příběh aspoň trochu líbil :)