Two Faces JBFF

1.část

Tak doufám, že se vám to bude líbit a předem se omlouvám za chyby:))

Dneska ráno jsem se probudila s příšernou bolestí hlavy. Ne, že by to bylo nějaké neobvyklé, protože se s touto bolestí probouzím skoro každý den za poslední dva roky. A je to jenom z jediného důvodu. Mám tvláštní psychickou poruchu a to rozdvojenou osobnost. Abych vám to pořádně vysvětlila, moje pravé já se jmenuje Sandra Hamfry a tu druhou „holku“, která obývá moje tělo i mysl jsme pojmenovali Rebecca. Naprosto jí nesnáším. Mamka mi pořád říka, abych ji brala jako svoje dvojče, ale to prostě nejde. Za prvé ji vůbec neznám a za druhé, i kdyby byla sebevíc milá nesnášela bych ji. Zničila mi celý život, který byl ještě před těmi dvěmi roky téměř dokonalý. Kvůli tomu, že si tohle myslím na mě máma často přímo ječí. Někdy mám pocit, že má Rebeccu radši než mě. Už jsem si zvykla, že při mně nikdo nestojí, až na mojí nejlepší kamarádku Amy. Ta jediná mě vždy vyslechne a pomůže mi. Ona osobně si myslí, že je Rebecca arogantní kráva, která se před mojí mamkou nehorázně přetvařuje. Bojím se, že si mě jednou Rebecca celou vezme a já prostě zmizím. Amy mě ujišťuje, že se to nikdy nestane, ale v očích jí je vidět nejistota a strach. Nedivím se jí. Kdybych byla ona, ani se semnou nebavím. Jsem totiž podle všech ve škole ta „divná“. Jen kvůli mně má Amy také špatnou pověst. Vždycky mi říká, že na tom co si o ní nebo o mě myslím druzí lidé nezáleží, protože to jsou povrchní debilové s dokonalýma životama plnýma peněz a značkového oblečení. Stejně to pořád bolí, že si o mě myslím, že jsem divná. Nemůžu za to. Může za to Rebecca, kterou dokáže potlačit jenom tuna prášků. Nesnáším se, nesnáším tuhle nemoc, nesnáším Rebeccu nesnáším celý svůj život. Jediný důvod proč jsem se dosud nezabila je ten, že se bojím. Jsem jednoduše srab. Nedokážu do sebe říznout žiletkou natož se například oběsit. Musím prostě stále snášet tuhle bolest a neukazovat najevo mojí slabost. Zakrýt všechno mým falešným úsměvem a dál přežívat.

Naštěstí je dneska sobota a tak se nemusím začít rychle připravovat do školy. Můžu jen tak ležet a přemýšlet. Bohužel si, ale musím jít vzít mojí každodenní várku prášků, které mi mamka nechává v kuchyni. Vylezla jsem tedy z postel a v pyžamu jsem seběhla do kuchyně, kde už na mě na stole čekalo přesně 5 prášků. Jako každý den. Jeden po druhém jsem zapila vodou a šla hledat něco k jídlu, protože jsem dostala neuvěřitelný hlad. Ze skříňky jsem si vyndala misku a nasypala do ní čokoládové kuličky, které poté zalila mlékem. Spolu s miskou jsem se posadila ke stolu a začala jíst. Chroupala jsem kuličky a přemyšlela co budu dneska dělat. Amy jela někam se svými rodiči a bratrem, takže ta je zamítnuta. Moc dalších možností nemám. Jak na tím tak přemýšlím asi zajdu do obchoďáku. Potřebuju si koupit kozačky. Bez Amy ro sice bude neuvěřitelná nuda, ale tak co už. Počas těchto úvah jsem dojedla a odnesla misku do dřezu. Před dřezem jsem se protáhla a zamířila do svého pokoje. Když už jsem se natahovala po klice zatmělo se mi před očima a já spadla na zem. Je to tu. Rebecca mě zase přišla navštívit. Už ani ty posraný prášky jí neudrží, aby zůstala vzadu v mé mysli, kde má zůstat.