Assassin's Creed: Traveling In Time

Secret Mission

Moc se omlouvám, že mi to tak trvalo, ale nějak mi blbnul wattpad. Takže tohle je 4. Kapitola. Dozvíte se o co půjde. Opravdu mě moc mrzí, že jsem nemohla vydat kapitolu dřív. Promiňte mi to. Příští kapitola bude možná poslední, ale nejsem si jistá.

Arno

Asi kolem půl sedmé se vrátil Napoleon. Přišel do pokoje kde jsme všichni seděli. Nedůvěřivě si nás prohlédl a promluvil "Arno.... pojď za mnou vysvětlím ti o jaký úkol jde" Zvedl jsem se a následoval ho do vedlejšího pokoje. Napoleon se ke mně naklonil a pošeptal mi "Jsi si jistý, že to tihle zvládnou? Nepřipadají mi jako nejlepší z nejlepších. Působí na mě spíš jako parta chlápků ve směšných kapucách" To co řekl mi opravdu nebylo příjemné. Nemám rád, když někdo kritizuje mé přátele a ke všemu je ještě vůbec nezná.

Connor

Arno s Napoleonem odešli. My ostatní jsme čekali až se vrátí. Kdykoliv jsem se podíval na někoho z naší skupiny, tvářil se velmi rozhněvaně, jako bych provedl něco strašného. Zahleděl jsem se ven z okna, které lemovaly rudé závěsy.

Ezio

Trvalo to už moc dlouho. Začínal jsem se nudit. Edward usnul v křesle. Connor provinile zíral z okna na ulici kde chodila spousta lidí a jezdily kočáry. Altair prohlížel obrazy vyvěšené na stěnách, nejspíš příbuzní nebo předci, a já prohledával knihovnu a pokoušel se přečíst nějakou knihu, samozřejmě francouzsky.

Arno

"Nemyslím si, že by jsi měl mé přátele soudit, když je vlastně ani neznáš" Pronesl jsem důležitě s výčitkami v hlase. Napoleon přistoupil k oknu. "Asi máš pravdu" zazněl jeho hluboký hlas do ticha, rozléhajícího se po pokoji. "A teď k vašemu úkolu" pozorně jsem sledoval jeho pohyby a poslouchal jeho klidnou řeč. "Před nedávnem jsme zjistili, že se členové templářského řádu pokouší vyrobit stejné hodinky jako máš ty. Chtějí ke kvůli cestování v čase pochopitelně. Bohužel zatím nevíme na co přesně je vyrábí, ale určitě to má něco společného s vaším zničením... musíte zjistit co chtějí udělat a zabránit jim v tom ať je to cokoliv. Jejich úkryt je v jeskyních na severních březích Francie." Byla to velmi šokující a nemilá zpráva. Vrátil jsme se za ostatními a oznámil jim nás velmi důležitý úkol.

Connor

Arno se konečně vrátil. V Arnově tváři byl rozeznatelný šok. Raději jsem byl zticha. Věděl jsem, že nemá cenu se k něčemu nějak vyjadřovat....

Altair

A už tu byl náš Arno. Vypadal spíš vyděšeně než šťastně a to u nej nebylo obvyklé. "Tak jaký je náš úkol?" Přerušil jsem ticho napětí. Arno začal s pomalým a důkladným vysvětlováním. Pro všechny to bylo nemalé překvapení.

Ezio

Už se těším až vyrazíme. Na naštěstí bylo celkem pozdě a stmívalo se. "Asi tu přespíme že?" Optal jsme se tiše. Arno nevypadal že by tu chtěl trávit více času než bude potřeba. Po Connorově otázce proč ne nám bylo vše vysvětleno a šel se hledat hostinec na přespání.

Connor

Vyrazili jsme z domu Napoleona. Procházeli jsme po Paříži a hledali přespání. Pokaždé když jsme objevili hostinec nám řekli smůla uz nejsou pokoje a šlo se dál. Prošli jsme snad celé město. Nikde nic. Všichni byli v mizerné náladě a především Edward. "Mohli bychom přespat venku" navrhnul jsem. Nedostal jsem odpověď jen na mě směřovaly oči plné odporu. Sklopil jsme hlavu a tiše šel dál.

Edward

Chůze byla stále únavnější a delší. Náš mladý optimista Arno to nevzdával. A štěstí se k nám konečně otočilo čelem. Našli jsme přespání. Meli jsme dva pokoje. Ja a Altair jsme byli v menším a ostatní v tom větším. Nevečeřeli jsme se a vrátili se do pokojů. Altair si hned zalezl do postele a usnul. Ja si sedl na židli k oknu a pozoroval jsem noční oblohu. Stýská se mi po mě lodi, moři, zpěvu mých pirátů, rumu, karibiku.......

Arno

Po večeři jsme se vrátili na pokoj. Connor s Eziem si ještě povídali. Ja jen sedel na posteli a přemýšlel jsem o naší misi. Asi po hodině jsme ulehli do posteli a usínali kluci klidně ja s velkými obavami. Usnul jsme a zdál se mi velmi podivný sen. Stál jsem na skalnatém útesu, vítr mi čechral vlasy a já zíral do nekonečného moře přede mnou. Za mymi zády se ozval známý hlas, otočil jsem se a spatřil jsem své přátele v poutech a skupinu templářů jak drží řetězy. Jeden u nich přede mě přistoupil "chytli jsme je jak jste si přál pane. Chytli jsme vaše nepřátele" nechápal jsem co se tam dělo. Vždyť jsou to mí přátelé a ne nepřátelé. Pokusil jsem se promluvit. Nešlo to. "Jak si přejete" řekl opět templář přede mnou. Pokynul rukou a a ostatní templáři začali mé přátele bít a kopat. Snažil jsem se zařvat nebo se pohnout. Nešlo to. Cítil jsem se bezmocný nemohl jsme svým přátelům pomoct. Pak mi onen templář podal hodinky podobné mým. Vložil mi je do dlaní a uklonil se.

Moc vám děkuji za čtení vote a komentáře a hlavně za trpělivost. Budu ráda i za rady a pokusím se je uplatnit v příštích kapitolách i když jich asi uu moc nebude.

Také vám chci říct, že kromě první kapitoly jsme příběh psala a vymyslela sama a bude to tak až do konce. Přestupuji na gymnázium a s kamarádkou si uz tak moc nerozumím. I tak k příběhu moc nepřispěla. Děkuji za pochopení a další kapitolu se pokusím dát dohromady ještě tento týden.