Assassin's Creed: Traveling In Time

It's finally done....

Tak a je tu poslední kapitola. °^°

Chtěla bych ji věnovat: ada_boubalova

Arno

Tiše jsme se plížili temnými stíny jeskyně, ve které se ukrývali naši nepřátelé i se svou tajnou zbraní. Edward si vynutil ten nejdůležitější úkol, takže jsem šel společně s Connorem. Šel jsem první a Connor tiše za mnou, využívali jsme každé sebemenší skrýše, která by nás skryla před zraky nepřátel. Byli jsme tiší, jak myšky. Vše šlo podle plánu. Dostali jsme se až za pár templářských stráží, které hlídali tuto stranu jeskyně. Najednou se z protější strany ozval přidušený výkřik a hned poté křik stráží.
"Asasíni! Chyťte je! Zabijte je!!"
Ti, co stáli před námi se otočili a okamžitě tasili kordy. Jeden z nich zaútočil na mě, neváhal jsem a kotoulem do strany jsem se uhnul přesně mířené raně mezi žebra. Connor zpanikařil a začal utíkat po jeskyni, zbytek templářů se hnal za ním. Když jsem se postavil na nohy, povšiml jsem si jak na druhé straně zápasí zbytek mých přátel se zbytkem našich nepřátel. Nebyl čas jim jít na pomoc, jelikož se zdálo, že na to nestačí, musel jsem ihned tasit meč a odrazit další útok. Neváhal jsem a zaútočil na svého protivníka, ten se jen ladně vyhnul. Byl to dlouhý zápas plný výpadů a úskoků, až do chvíle kdy se ozval zoufalý výkřik,
"Arno!!!"
hlas patřil Connorovi. Otočil jsem se směrem k jeho hlasu. Všichni moji přátelé klečeli na kolenou, ruce měli svázané provazy a jejich tváře byly plné strachu. Nemohl jsem tomu uvěřit, oni...oni je porazili. Nevěřícně jsem koukal na scénu odehrávající se přímo přede mnou.
"Náš mladý hloupý Arno."
Ozval se hluboký hlas ze tmy, s důrazem na mé jméno. Přišel mi povědomý, musel patřit někomu, koho znám.
"Kdo jsi?"
"Tvůj starý přítel."
Ze stínu jeskyně vyšel Napoleon. Překvapením jsem pomalu ani nedýchal.
"Ale j...jak je to možné?"
Zeptal jsem se hlasem, kterým třásl strach a překvapení.
"Vždyť to ty jsi nás poslal na tuhle misi!"
Bylo to naprosto nepochopitelné.
"Ano, poslal jsem vás já. Určitě jsi zmatený a chtěl bys se zeptat proč. Milé rád ti to vysvětlím. Byla to skvělá příležitost, jak se tě zbavit. Spolčil jsem se tedy s templáři a pak už jen stačilo, abys se chytil do pasti i se svými přáteli."
Pronesl klidným hlasem a přitom obcházel mé zajaté přátele. Pootočil hlavu, zahleděl se mi do obličeje a luskl prsty.
Ucítil jsem strašlivou bolest, která projížděla mým hrudníkem. Podíval jsem se na svou hruď, trčel z ní kus železné čepele, košile prosakovala krví. Zvedl jsem hlavu, spatřil jsem vyděšené tváře mých jediných přátel. Jejich ruce se začaly měnit na písek a pomalu se rozpadávali na studenou kamennou podlahu. Před očima se mi zatmělo...

Chci moc poděkovat všem co jste četli mou povídku.

Metakashika