Každý chce vypadat tak, aby se líbil ostatním. Ale co když to až tak přežene, že se nebude líbit ani vlastním rodičům?
*
"Anno! Večeře je na stole!" Máma mě zase volala tím svým chraplavým a téměř suchým hlasem na jídlo. Rychle jsem schovala časopisy, ze kterých jsem si vystřihovala krásně vyhublé modelky, jejichž úsměv byl jako letní déšť. Musela jsem se vymluvit. Dnes už jsem měla dvě jablka,víc už nemůžu. "Počkej chvíli,hned jsem tam!" Řekla jsem rozpačitě. Řekla jsem to jenom pro to, aby mi dala čas na vymýšlení výmluvy proč nemám zase hlad. Seběhla jsem ladně po schodech do kuchyně, a nahodila ublížený výraz. "M-maminko? Dnes mi není moc dobře, asi jsem snědla něco špatného.." Odvětila jsem koktavě, a mnula si za zády prsty čekající na odpověď. "Ale jíst něco musíš, tak si pojď sednout. Stejně ti je špatně jen od hladu." Řekla mamka rozhodně, a nezávisle když krájela bazalku. "A můžu si to vzít prosím nahoru? Koukám na film víš?" Snažila jsem se to říct co nejlépe, a bez koktání. "No dobře teda.. Ale nezvykej si na to Anno!" Sykla na mě hrozivě mamka. Poděkovala jsem jí, a mrkla na ní mýma velkýma zelenýma očima. Rychle jsem vyběhla do pokoje který jsem měla na půdě, a jídlo vyhodila do tašky kterou jsem měla schovanou pod postelí, na které byl mimo to velký nepořádek. Připravila jsem si ledabyle tašku do mojí nové školy, a šla jsem si lehnout. V posteli jsem přemýšlela o mé staré škole, a lidech v ní. Asi před měsícem jsem změnila školu kvůli šikaně, a celou tu dobu jsem byla zavřená doma. Máma mě chápala, takže jen přihlížela jak se celý dny válím na zahradě, a čtu si poezie,romány od autorů které nikdo neznal,biografie o lidech se schizofrenií a hororovky. Ano, sice je super být doma, a vyhnout se škole. Ale když žijete ve velkém baráku jen s mámou, a s papouškem starším než celé město dohromady. Je to nuda. Ne že bych neměla papouška nebo-li ferďu ráda... Ale byl nemocný a starý. Takže sem ho musela nechat odpočívat, a jen jednou za čas se chtěl proletět.
A mamka? Byla furt na cestách,nebo se starala o svojí firmu.Takže jsem byla jen sama se sebou.
Není to špatné být sám. Naopak. Měla jsem ráda samotu, a byla jsem na ní i zvyklá. Takže jsem se dokázala zabavit. Ale po čase mi chybělo povídání si s někým, kdo mi rozumí, a ským se můžu bavit o věcech které mě tíží. Ovšem takového člověka jsem neznala nikdy. Při prohrabávání mých myšlenek, jsem koukala z okna na oblohu, a počítala padající hvězdy. S šepotáním větviček vrb jsem usnula téměř hned.---------------------------------------------------------------------
Ahojte! Tohle je samozřejmě začátek příběhu.. :) Takže zatím jen takové uvedení.
Další kapitola bude o prvním dnu na nové škole, a samozřejmě o traumatu z jídla. Seznámení s postavami, a dalších nezbytných věcech. Takže pokuď budete číst můj příběh, budu moc ráda ^^S láskou Ana.♡