Chlupatý život

Modrý vlkodlak

- večer

Moc by mě zajímalo jakou má srst. Nemohu tu čekat. Musím to všechno vidět. Najít ji bylo celkem snadné. Vylezl jsem si na střechu a čekal co bude.

Už je to tu. Úplněk. Už cítím jeho moc. Najednou zahlédnu na střeše pohyb. Přimhouřím oči a... Najednou se ta osoba ocitne přede mnou.

Věděl jsem jak na mě kouká a snaží se zjistit kdo jsem. Nenapínal jsem ji, seskočil ze střechy a pomalu se přiblížil. „Tak co, jak se máš...vlkodlačice?"

To mě odrovnalo. On to ví! A jak?! „Jak víš, že jsem vlkodlačice?"

„Myslíš si, že nepoznám když se někdo svírá bolestí?" odpověděl jsem otázkou.

Sklopila jsem hlavu. „Proč jsi za mnou přišel?"

„Tuším, že potřebuješ se trochu ovládat. A někde se zahřát. Pojď se mnou. Pomohu ti to ovládat."
V jejích očích jsem uviděl nejistotu. Čekal jsem na otázku.

„J-já nevím." přiznala jsem. „Ještě tě moc neznám a Auu..." zakvílela jsem bolestí.

„Už to dlouho nevydržím." zašeptala jsem. „Jdi a zachraň se!" zakřičela jsem.

„Měla by jsi jít se mnou." viděl jsem že je hodně citlivá. Nechtěl jsem ji opustit, ale něco mi říkalo, že bych měl ustoupit.
Ve velkých bolestech se proměnila. Nic takového jsem nečekal. Bílá srst s jemným nádechem modré. A ty pruhy no prostě dokonalé. ( vis. Obrázek).

Propalovala mě pohledem. Její modré oči jen svítily. Nemohu ji tu nechat. Jedním skokem jsem byl u ní a připevnil ji k zemi. Pomocí teleportace jsem nás přemístil ke mne domů. Zavřel jsem ji do pokoje pro hosty a nechal ji napospas osudu. Alespoň dnes.