Chlupatý život

Výcvik

Na obrázku - Takeru

Ráno jsem se probudila se silnými bolestmi hlavy. Nejspíš jsem moc nenaspala. Líňe jsem otevřela oči. Mžourala jsem po místnosti, když mi došlo kde jsem. Vyděšeně jsem přiběhla k oknu. „Ty už nespíš?" uslyšela jsem za sebou a rychle jsem se otočila. Byl to ten kluk.

Dost jsem se divil, že je už v zhůru. Dívala se na mě dost vyděšeně. „Říkal jsem si, že ti pomohu. Tak jsi tu. Až budeš připravená vyjdi na chodbu. Je čas snídat." odešel jsem čekat na chodbu. Musím si u ní nechat respekt.

Tce... Odfrkla jsem si vduchu. Hlavou mi procházelo spoustu otázek. Je pravda že mám docela hlad. Popadla jsem hřeben co ležel na stole a trochu se učesala. Vyšla jsem dveřmi kterými jsem vyděla, že odešel. Stál tam. Díval se na mě. Znervózněla jsem. „Jdeme?" zeptal se. „J-jo, jasně." Sakra proč jsem v jeho přítomnosti tak nesvá!?

Rozpačitě mi odpověděla. „Musím říct, že tvou podobu vlka jsem ještě neviděl." podotknul jsem. „Vlka s namodralou srstí s modrými pruhy nevidím každý den." usmál jsem se.

Docela mě zaskočilo, že začal mluvit o mé druhé podobě. A já mám namodralou srst!? To jsem netušila. Chtěla bych se jednou vidět.

Chvíly jsem ji pozoroval jak je v zamyšlení. Pak mě to přestalo bavit a jemným šťouchnutím do tváře ji probral. „Jdeme na tu snídani?" nečekal jsem ani na odpověď, popadl jsem ji a šel do jídelny.

No to si snad země dělá... Zrudla jsem. Jak mu mám říct že to zvládnu sama? Bože. Posadil mě na židly. Hodila jsem po měm pohled vraha. To mu nedaruju. Co je to za člověka, že mě vždycky uvede do rozpaků. Sluhové začaly nosit jídlo na stůl. Nandala jsem si nějaké ovoce a jogurt. Jen on mě po očku pozoroval. „Co je?" zeptala jsem se. On si jen nalil ze džbánu červenou tekutinu. Nenápadně jsem se zhluboka nadýchla. Krev. On je to upír. Vyděšeně jsem se na něj podívala.

Když po mě hodila vražedný pohled ani jsem nemusel přemýslet proč. Po očku jsem ji pozoroval. Chtěl bych se o ní neco dozvědět. Nejpíše si všimla, že ji sleduju. Nechal jsem to být a nalil jsem si. Zhluboka se nadýchla. Nejspíše ucítila krev a vyděšeně se na mě podívala. „Neboj já piju jen dárcovskou krev." snažil jsem se ji uklidnit. „Až budeš připravena začneme s výcvikem."

Byla jsem ještě trochu v šoku. Trochu mě to uklidnilo, když pije jen dárcovskou krev. Ale stejně jsem mu moc nevěřila. „S výsvikem můžeme začít hned teď." chtěla jsem to mít za sebou.

„Jak chceš...vlčátko." Odvedl jsem ji do své tajné zahrady.

„Wow tady je to božíí..." Nikdy jsem nevěděla, že něco tak krásného vůbec existuje. „Ani jsi mi neřekl jak se jmenuješ?"
Zauvažovala jsem nahlas.

„Jsem rád, že se ti tu líbí." Trochu jsem se načepýřil. „Když nad tím tak přemýšlím, ani ty jsi mi něřekla své jméno. Jinak se jmenuji Takeru.

„Já jsem Kioko. A nemusíš se čepířit." zachichotala jsem se vduchu. Tentokrát si tě budu dobírat já.

„No tak toho necháme a budeme se věnovat výcviku." rozhodl jsem se. „Sedni si fo tureckého sedu, zavři oči a na nic nemysli. Po hodině si tě tu vyzvednu a budeme pokračovat." nečekal jsem na námitky a odešel. Mám dnes trochu více napilno.

Už jsem mu chtěla dát facku za to, že mi jen něco řekne a odejde. Udržela jsem to. Jak, že to říkal? Sednout si do tureckého sedu... Ehm... Zavřít oči aaaa... Na nic nemyslet. Mám to.

Už jsem si myslel, že bude naštvaná. Zpozdil jsem se asi o půl hodiny. Sakra. Naštěstí byla dost zabraná do meditace. „Vlčátko?... Prober se, budeme pokračovat." zašeptal jse jí do ucha. Cukla sebou a probrala se.

Nevím jak dlouho jsem meditovala. Vím jen to, že po probrání jsem měla vyčištěnou hlavu. Pokračovat ve výcviku se mi už moc nechtělo, ale neměla jsem navýběr. Vybídl mě ať si stoupnu.

„Zkusím tě naštvat. Ty máš za úkol si udržet chladnou hlavu. Alespoň to vydrž co nejdéle." začal jsem. „Jsi připravena?"

„Ano." s čistým svědomím jsem poslouchala co říkal. Proběhly tu věty typu : když jsi spala tak jsem tě začal líbat apod. Nijak zvlážď jsem se nenaštvala. Pravda byla jsem naštvaná, ale držela jsem se.

„Jsi lepší než jsem si myslel." pousmál jsem se. „Teď zkusíme něco těžšího." zamyslel jsem se.
„Přeměň se. Schválně jsestli mne v proměně poslechneš."

Místo díků jsem hen kývla. Udělala jsem mu radost. Pousmála jsem se.
Proměnit se?! Co!? On se snad zbláznil!! „Jak myslíš." odfrkla jsem si. Po chvilce jsem se zase proměnila ve vlka. Ale tentokrát jsem se ovládala. Super. Wow. Tohle jsem nečekala. Nejspíše mě nechal ať se trochu proběhnu.

Bylo na ni vidět, že je trochu nesvá. Asi si myslí, že jsem debil. Hihihi. No počkej. Nechal jsem ji ať se trochu proběhne. „Sedni." uavelel jsem klidným, ale ostrým hlasem. Koukala na mě jak vyvoraná myš. „No tak sedni!" zdůraznil jsem.

Slovo sedni mě trochu zaskočilo. Nakonec jsem si ale stejně sedla. Pochválil mě. Zavrtěla jsem ocasem. Ne hodně jen abych ukázala svou radost. „Lehni." zavelel znovu. Pochopila jsem jeho narážku a poslechla. Tohle mě moc nebavilo, ale bylo to nutné.
Mám o další pochvalu navíc super.

Jsem rád, že mě začala poslouchat. Ta meditace ji nejspíše dost pomohla. Na znamení díků za pozornost jsem ji nechal přinést velkou šťavňatou kost. Usmívala se, ale né jako člověk. Usmívsla se jako pes. To mě zahřálo u srdce. „Teď se zkus přeměnit zpátky." podívala se na mě.

To už je konec? Nechápavě jsem se na něj podívala. Nakonec se mi podařilo se proměnit zpět. Hladem mi zakručelo v břiše.

Zakručelo jí v břiše. „Nedivím se, že máš hlad. Ten trénink byl docela pracný a hlavně pro tebe." podotkl jsem. „Jdeme na oběd. Až budeš upravená, sejdeme se v jídelně." dodal jsem. Dovedl jsem ji do pokoje a sám se šel převléknout.

Hmmm... Neni tak docela suchar. Pomyslela jsem si. Rychle jsem vklouzla do pokoje a upravila si svoje modré nepoddajné vlasy. No mohlo to být horší. Uklidila jsem hřeben a pospíchala do jídelny. Měla jsem velký hlad.