Je to ten pravý? (Niall Horan)

48. Zpět v práci

„Nialle, co se stalo?" zeptala jsem se ho. „Měla jsi nehodu lásko. Někdo ti přeřízl brzdové hadičky. Ale neboj, Paul už to řeší" odpověděl a ještě víc mě sevřel v objetí. „Vždyť jsem u obchodu ale zabrzdila normálně" divila jsem se. „Tam se to asi stalo. Projíždějí se kamerové záznamy" odpověděl mi Paul, který mě přišel také obejmout. „A co se mi stalo?" „Otřes mozku, zlomená žebra a zlomená noha. Tu ti museli sešroubovat. Měla jsi štěstí. Musíš být v klidu, takže budeš 14 dní jen ležet a nic nedělat. Pak se pokusíš pomalinku do práce, souhlasíš?" zeptal se mě Niall. Bylo marné mu odporovat, proto jsem jen přikývla. Niall se na mě usmál a políbil mě. Schoulila jsem se mu do náruče a cítila se v bezpečí. Asi za hodinu se tam objevil zbytek kluků a Káťa. Ta když viděla, že jsem vzhůru, vrhla se na mě s pláčem. Byli u mě až do večera a pak kromě Nialla všichni odešli.

O 14 dní později

Konečně se můžu zvednout z postele! Připadala jsem si opravdu nemožně. Niall kolem mě skákal, dělal pro mě první poslední a když musel na koncert, najmul mi ošetřovatelku. Dnes jdu konečně poprvé do práce. Těším se jako malá. Ve vyšetřování se nic moc nepohnulo. Z kamerových záznamů se zjistilo, že to udělal nějaký chlap, nebo hodně plochá ženská. Byl celý v černém a na hlavě měl kuklu. Od té doby jsme 24h pod dohledem a kriminálka dále pátrá. „Nialle?" zavolala jsem na svého blonďáčka. „Ano?" přiběhl hned. „Co si mám vzít na sebe?" zeptala sem se ho bezradně, protože jsem už půl hodiny seděla před skříní a nevěděla jsem, co na sebe. Niall se mi začal přehrabovat ve skříni až vytáhl uplé, roztrhané džíny, tílko a koženou bundu. „Tohle, v tom budeš dokonalá." Usmál se na mě a položil oblečení na postel. Já jsem se převlékla a s jeho pomocí sešla schody. Ty mi dělají stále problém. Venku na Nás už čekal TourBus a v něm zbytek kapely.

„Ahoj marode, konečně ses Nám vrátila" objali mě kluci. Pod tíhou jejich těl jsem se zhroutila na sedačku. Stačila jsem si všimnout, že se Niall vyděšeně koukl, jestli jsem v pořádku. Kývla jsem hlavou, že jo a snažila jsem se všechny pořádně obejmout. Když jsme dorazili před halu, nechala jsem nejdřív vystoupit kluky. Ty všechny ty ječící fanynky stáhli na sebe a já jsem mohla v klidu, v doprovodu dvou bodyguardů prokulhat k hale. Když už jsem byla skoro u ní, všimly si mě tři holky a spěchaly ke mně. „Ahoj Abby, je nám moc líto, co se ti stalo, nezasloužila sis to. Doufám, že chytnou ty, který ti t udělali" řekla jedna se smutkem. „Děkuji moc holky. Taky doufáme, aby se nestalo něco dalšího" pousmála jsem se. V tom jsem si uvědomila, že ty holky vlastně znám. „My se známe, potkali jsme se jednou v parku, že jo?" zeptala jsem se jich, Holky na mě zůstaly překvapeně koukat. „Ty si Nás pamatuješ? Wau..." hvízdla jedna. „Pamatuju. Tak já musím jít, tak si užijte koncert. Zatím ahoj" rozloučila jsem se s nimi a zamířila do haly.

Kluci byli samozřejmě úžasný a fanynky šílely. Nepřestane mě to udivovat, jak oddané jsou, jakou dokážou vytvořit atmosféru. Myslím si, že tohle na tom kluci milují nejvíce. „Byli jste parádní" pochválila jsem je a postupně je objala. Niallovi jsem věnovala dlouhý polibek. „Asi mi takhle zatancuješ i doma" zašeptala jsem mu do ucha a podle toho, že se zeširoka usmál, jsem pochopila, že přesně ví, o které části mluvím. Kluci se měli setkat s fanynkami, takže já jsem se odebrala do autobusu. Zabrala jsem si tu nejlepší část gauče a čekala jsem na kluky.

Neznáme číslo: myslel jsem, že brzdy jako výhrůžka budou stačit. Neposlechla jsi...přejdeme na horší level.....

Tak, tady máte další dílek. Řekla jsem si, že tenhle a ještě jeden bude oddychovej. Pak se těšte na zápletku. Děkuji za 265 místo ve FF:) Jste úžasní! M*

.