Je to ten pravý? (Niall Horan)

69.Den předání

Den předání

Ráno jsem se probudila, nebo teda, doufala jsem, že už je ráno a vše mě neskutečně bolelo. Dneska by měl být den předání a na všech je vidět hrozná nervozita. Martina se slizákem mě mlátí čím dál víc, nedávají mí najíst a stěží od nich dostanu vodu. Jimmi kdykoliv jsou pryč, mě jídlo i pití donese. Je na něm ale vidět, že se bojí. Bojí se, že se mu něco stane, nebo ho opravdu zatknou.

„Tak už jsi vzhůru? Dneska uvidíme, jestli tě opravdu milují tak, jak si myslíš. Jestli jsou schopný zaplatit za tebe tolik, kolik jsme si řekli. Jen teda nevím, jestli tě teda nějakou náhodou nezabiju, aby byla trochu sranda" smáli se mi oba do obličeje. Jimmi s nimi dnes nebyl. Doufám, že mu nic neudělají.

„Už je půl 10, měli by jsme pomalu vyrazit" řekla Martina a na rozloučenou mi dala pěstí. Když se za nimi zavřely dveře, rozbrečela jsem se. Bála jsem se, že mě opravdu zabijí. Jsou schopný naprosto všeho.

Niallův pohled

Dneska je den předání. Všichni jsme nervózní, protože nevíme, co od nich můžeme čekat. Co když přijdou na to, že je v tašce sledovací zařízení a Abby zabijí? Byla by to jen naše vina. „Tak Nialle, je čas. Jsi připravený?" zeptal se mě Paul a podával mi neprůstřelnou vestu- prý pro jistotu. Nervózně jsem polkl a vestu i s taškou přijmul. Postupně jsem obejmul všechny a šel do auta.

„Neboj se. Už jen pár hodin a budeme jí mít u sebe. Už jen pár hodin a vše se vrátí do normálu" utěšoval mě Paul, ale bylo na něm vidět, že je také nervózní. „Jenže co když ne? Co když si s Námi jen zahrávají?" ptal jsem se a opět jsem brečel. Paul mě pevně obejmul a usmál se. „Nemysli na to. Teď se soustřeď, už jsme na místě. Hledej koš, který se bude vymykat normálu. Hodně štěstí, budu čekat tady dobře?" poplácal mě Paul a já jsem vystoupil z auta.

Koukal jsem po koších a všiml jsem si, že jeden byl barevně označený a byli na něm mé iniciály. Rozhlédl jsem se kolem a když jsem neviděl nic zvláštního, hodil jsem tašku do koše a vrátil se do auta. Paul okamžitě nastartoval a odjeli jsme. „To nepočkáme, dokud si to nevezmou?" ptal jsem se zmateně. „Ne, my jedeme zpět do vily. Neboj se, už hodinu tam hlídkují tajní agenti" utěšoval mě Paul a já jsem se trochu uklidnil.

Tak, tady je další dílek:) pomalinku se blížíme ke konci. Asi to opravdu obrečím. Co říkáte na Niallovu sólovou písničku? M*