Monochrome kiss [SebaCiel; CZ]

I lie

Zdržoval jsem se lásky k lidem, to nebylo možné popřít, ale to neznamenalo, že nevím, co to obnáší. Láska znamenala vzít si ženu, zabezpečit ji a zplodit s ní dítě, které jednou bude mým nástupcem. Ženy jsem se nesměl příliš dotýkat, jinak by to bylo znehodnocení a stejně tak nevhodné bylo milovat se s ní bez hlubšího významu, než je potomstvo. Láska byla ta nejpodivnější povinnost, o jaké jsem kdy slyšel. Samozřejmě jsem se nad tím nepozastavoval, jako malý jsem viděl rodiče, jak se na sebe šťastně usmívají. Jenže jak jsem rostl, tak jsem i psychicky dospíval. Můj otec ani nemohl matku políbit na veřejnosti. Vlastně se nelíbal nikdo nikdy. Polibky byly jen formalita na svatbách anebo na památečních fotkách. Byla to vůbec opravdová láska nebo existuje jiné slovo pro pocity, jaké já chovám?

„Budu tvůj meč, ale ty budeš mým štítem. Budu tvůj zrak, ale ty budeš mé tělo. Budu tvoje láska, ale ty budeš má zášť," odrecitoval jsem a hleděl přitom na pozlacený mohutný lustr v knihovně.

„Tohle se zdá mnohem lepší, mladý pane. Ačkoliv slovům ve skutečnosti nerozumíte, že?" usmál se na mne můj sluha a poupravil si brýle na nose. Jal se učit mne herectví a literaturu, neboť bych se prý neměl před jinými učiteli zostudit tak, jako před Milady Cotillonovou co se tance týká. Umění nebyla má parketa, nicméně nebylo třeba se za to tak stydět, stejně na tom už nezáleželo.

„Rozumím, jen..." odmlčel jsem se a pohlédl jinam. Bál jsem se o tom takhle mluvit, bál jsem se, že jsem nenormální, divný. „Jen je nechci říkat."

„Smím znát důvod, pane?" vyzvídal opatrně černovlasý a na rtech se mu objevil slabý úsměv. Trochu mě to překvapilo, i když jemu pravděpodobně nevadí, jestli něco vidím jinak než ostatní. Je to přeci démon, ti jsou temní sami o sobě.

„Nelíbí se mi ta poslední věta. Všechno to díky ní postrádá významu. Lásku by neměl dávat jenom jeden, mělo by to být férové a podle toho to vypadá, jako by ta žena měla nést jeho břímě, zatímco on se bude pouze radovat. Ten spisovatel se snažil, aby to znělo poeticky, jenže tím to celé končí. Chtěl si udělat jméno," objasnil jsem a posadil se zpátky na židli. Přehodil jsem si nohu přes nohu a očima skenoval zem. Pokud bych tohle prohlásil na veřejnosti, stihl by mne trest.

„Co je po jméně! To, čemu říkají růže, vonělo by právě tak, i kdyby tomu říkali jinak. A tak Ciel, i kdyby se nejmenoval Ciel, byl by stejně drahocenný a dokonalý," rezonoval celou místností Sebastianův hlas, až mi z toho na krátkou dobu naskočila husí kůže. Líbil se mi způsob, jakým řekl mé jméno.

„Cituješ mi Shakespeara?" uchechtl jsem se, znělo to až příliš příkře. Sebastian mi nijak neodpověděl; usmál se, omluvil se a odešel z místnosti, zatímco knihy zůstaly osaměle ležet na stole. V tu chvíli to mohla být pouhá zvědavost, možná na mě zapůsobila Sebastianova důvěryhodná slova, ale zvedl jsem se ze židle a ještě před odchodem z místnosti jsem si vzal Shakespearovu knihu s sebou. V pokoji jsem ji schoval pod polštář a vydal se plnit své další povinnosti, aby si mne mohl v noci odnést spánek a přenést mě do dalšího dne plného monotónního stereotypu.

Nakonec jsem nemohl spát. Leželo mi v hlavě tolik otázek, na které jsem neměl odpověď. Správně by do nich člověk měl dorůst časem, jenže mně ho příliš nezbývalo. Chtěl jsem to vědět, co nejdříve to šlo. Ne, já to musel vědět. Vytáhl jsem zpod polštáře onu knihu a přejel prsty po vyrytém nadpisu. Romeo a Julie. Byla jejich láska opravdu tak silná? Zdála se tak vzdálená, tak rozdílná od toho, co máme v přítomnosti. Shakespeare, na co jsi jen myslel při vyobrazení těch dvou?

Druhý den ráno jsem se nedokázal přimět vstát. Četl jsem celou noc, byl jsem z toho zblbnutý a před očima se mi mihotala písmenka. Do reality mě probralo až zjištění, že jsem usnul s knihou pod hlavou a Sebastian otevírá dveře do pokoje. Rychle jsem knihu schoval zpátky pod polštář a zavřel oči.