Dokonalý život

Epilog

Stále Zaynův pohled

Po mém nečekaném omdlení jsem se probudil v nějakém neznámém pokoji. Když jsem se pořádně rozhlédl po pokoji, tak jsem zaregistroval 2 postýlky a tam ty moje drobečky. Je divné říkat "moje" místo toho abych říkal "naše", ale bohužel s tím nic nenadělám. Už jí nikdy neuvidím, už nikdy neuvidím její smích, který všechno rozzáří, nikdy neuvidím, jak si hraje s dětmi a směje se s nimi, už nikdy neucítím její vůni, už nikdy jí nepolíbím a nepocítím, tak ten úžasný pocit v břiše, už nikdy jí nepohladím po její hebké pokožce, už jí nikdy neobejmu a neřeknu, jak moc jí miluji. Ani jsem si neuvědomil, že se mi po tvářích kutálejí slzy a kdyby nepřišel Loui do pokoje asi bych to nezjistil vůbec.

"Zayne, co se děje? Jsi v pohodě?"

"Jak můžu být v pohodě, když mi umřel člověk, kterého jsem miloval a ještě k tomu na porodním sále?"

"Promiň, já to tak nemyslel. Chápu tě, ale teď je hlavní se postarat o ty dvě malý holčičky, který se Vám neskutečně povedli. Každá z nich má něco po Vás. Jenom víš, co je divný?"

"Ne, co?"

"Dvojčátka jsou si vždycky spolu hrozně podobná, ale ty vaše ne. Spíš jako by byly po vás. Hope mi připomíná Vaness a Jen zase tebe. Je to prostě divný."

"Jo to máš pravdu, ale aspoň jsou od sebe dobře rozpoznatelný. Teda já bych je poznal vždycky, ale okolí s tím problém mít nebude. Myslím tím příbuzný, kluky atd."

"Hele Zee, volal jsem klukům aby se přijeli kouknout na děti, ale hlavně taky na tebe, jestli to nevadí?"

"Ne vůbec. Aspoň vám oznámím nad čím jsem přemýšlel."

O několik minut déle do pokoje vešli kluci. A nevěděli co dělat dřív. Ale nakonec přistoupili k postýlkám a zasněně se koukali na ty dvě spící sluníčka. A až pak si konečně začali všímat mě.

"No tak povídej Zayne. Jsme napnutí jako moje kšandy." řekl Louis. Ten nikdy prostě nepřestane vtipkovat a já jsem mu za to fakt vděčný. Aspoň méně myslím na to, co se stalo.

"Kluci a hlavně ty Louisi, chtěl bych aby jsi byl jejich kmotr, protože jsi tu pro mě byl a se vším tímhle mi pomáhal. Tím samozřejmě nechci říct, že vy ostatní ne. Jsem strašně rád, že vás mám, protože jinak nevím, kde bych byl. A chci vám strašně poděkovat za to, že mi s nimi pomůžete a nastěhujete se k nám. Ten byt je velký a nevím, jak bych to tam sám zvládl. Louisi jenom doufám, že mě neodmítneš. Chci prostě aby jsi jim byl nablízku, protože ty to s dětmi umíš a jsi takový ten šašek. Chci aby vyrůstaly v zábavě, aby měly radost ze života a ty jim tohle dáš."

"Zayne, my tě chápete a jsme rádi, že si vybral Louise, protože on si to opravdu zaslouží." řekl Niall za všechny.

"Zayne, já nevím, co na to říct. Ale jo, rád se jím stanu. Děkuji moc a být tu pro tebe, to je pro nic a vždycky tu pro tebe budu."

"Děkuji kluci."

Po mém odchodu z nemocnice domů byl všude chaos. Kluci se k nám stěhovali, děti pěkně vyváděli a mě z toho šla hlava kolem a ještě k tomu všemu mi neskutečně moc chybí Vaness. Ale všechno jsme zvládli. 

O rok později

Čas strašně utíkal a najednou dvojčatům byl jeden rok. A já se docela bál, protože dneska máme jít na prohlídku. Bojím se, protože by se mohlo něco stát s jejich zdravím. Ale čeho se bojím nejvíc je to, že klidně můžou mít rakovinu taky. Říká se rakovina je dědičná a ještě když jí matka měla v těhotenství. Ale Louis mě pořád uklidňoval nebo možná taky sebe, protože mě to moc nepomáhalo.

Po vyšetření

"Pane Maliku, nemám pro vás dobrou zprávu."

"Doktore, co se děje? Co jste zjistil?"

"Jak asi víte rakovina je dědičná a bohužel jsem Jen (Jennifer) našli nádor, který už je velmi pokročilý. Je mi to opravdu líto, ale s velkou pravděpodobností to Jennifer nepřežije."

Potom, co jsem se tohle dozvěděl, tak ani nemáte ponětí, jak mi bylo. To mám ztratit dalšího milovaného člověka po tom, co mi před rokem umřela Vaness. Tohle už vážně nezvládnu. Vaness chtěla abych jí slíbil, že se malým nic nestane a bohužel svůj slib jsem porušil. Porušil jsem poslední slib, co jsem jí dal a je mi z toho na nic. Bohužel, ale já už s tím nic nenadělám.

Hned potom, co jsme vyšel z ordinace ke mě Louis přiskočil a hned se mě ptal, jak to dopadlo, ale já mu na to jenom řekl, ať to teď nechá být. Nejsem schopný mu to teď říct a možná ani klukům.

Co jsme přijeli domů, hned jsem si zalez do "naší" ložnice. Ano říkám tomu naše ložnice, i když už tady se mnou není. Chtěl jsem být aspoň na chvíli sám, ale bohužel mi to nebylo přáno a do mého pokoje vstoupil Louis. Nejspíš chce vědět, co se stalo.

"Zayne, prosím řekni mi, co se stalo? Od doby, co jsme přijeli tak si tady zalezlí a my se o tebe bojíme. Řekni to aspoň mě."

"Dobře. Doktor se mnou mluvil o tom, jak se rakovina dědičná a tak, no a pak přešel k tomu, že nádor má i Jen a prý s největší pravděpodobností zemře. Loui já porušil svůj poslední slib, co jsem jí dal."

"Oh pane bože. Zayne, to je mi moc líto. Tohle se nemělo stát. Jaký slib?"

"Slíbil jsem Vaness, že děti ochráním, že zajistím aby se jim nic nestalo. A teď jsem to porušil. Lou já už to nezvládnu. Já už nezvládnu ztrátu dalšího člověka."

"Zayne, ale za tohle nemůžeš. Tohle není tvoje vina."

"Louisi, necháš mě chvíli osamotě? A prosím tě řekni to i klukům, já už nemám sílu."

"Nechám tě tu jenom, když mi slíbíš, že si nic neuděláš. Dobře, řeknu jim to."

"Neboj se nic si neudělám. Děkuji." 

"Nemáš zač."

Pohled Louise

Potom, co mi Zayn řekl, jsem byl v šoku. Jak zvládne ztrátu dalšího milované osoby, když před rokem ztratil Vaness. Zayn je opravdu silný člověk, ale tohle podle mě už nezvládne. Před rokem, když mu Vaness umřela jsem byl u něho každý večer a utěšoval jsem ho, že bude všechno v pohodě. A teď když už se s tím jak takž vyrovnal, tak mu ještě ke všemu umřít dcera. Co bude následovat dál? Já a kluci jsme z toho taky zničení, ale Zayn, ten je ztracený. A jestli se mu v životě už nic hezkého nestane, bojím se, že už ho nenajdeme. Bude sám zavřený ve svém vlastním životě do kterého nebude chtít nikoho pustit. A tomuhle chci zabránit a taky tomu zabráním. Já tu pro něj vždycky budu. Ze všeho mu pomůžu. Ať chce nebo ne.

Zpět pohled Zayna

Po 6 měsících mi opravdu Jennifer umřela a mě už zbyla jenom Hope. Za několik dní se konal pohřeb na kterém byli všichni. Moje rodina, rodina Vaness, Loui, Harrry, Niall, Liam, Lou s Lux. Všichni tam i řečnili včetně mě, říkali jí opravdu krásné řeči. Po příjezdu domů jsem byl sám u sebe v pokoji a byl jsem klukům vděčný, že za mnou nešli.

Nějaký čas mi trvalo než jsem se vrátil zpátky do normálu, než jsem začal zase žít. Louis ke mě zase chodil každý večer uklidňovat mě. Trochu to pomáhalo, ale moc ne. Spolu jsme i vzpomínali, říkal jsem mu, jak byla Vaness úžasná, že mi strašně obě chybí. Dával mi naději, která mi zůstala. A to doslova. Jenom Hope už mi zůstala. A jí už zajistí,  aby se nic nestalo.

Takže tady už je opravdu konečná. Doufám, že se bude líbit a snad se s Vámi uvidím u mých jednodílovek. Děkuji tomu, kdo to četl. Můžete zanech hvězdičku a komentář. Moc by mě to potěšilo. A ještě jednou děkuji.