Kluk z Marsu

Nepříjemná vzpomínka

Navečeřel jsem se a natáhl se spokojeně na postel a relaxoval jsem.
-----------------------------------------------------------
Najednou mi hlavou probleskl ten den, kdy jsem přišel o oba moje milované rodiče.

Bylo léto. Byl krásný den, svítilo slunce a bylo bez mráčku. Domluvili jsme se, že pojedeme na nedaleké koupaliště se vykoupat a osvěžit se. Všichni jsme se těšili. Někdy kolem třetí hodiny odpolední jsme sedli do auta a vyrazili. Cesta byla dlouhá asi 40 kilometrů, takže asi půl hodina cesty. Ten den zrovna řídil taťka. Byli jsme asi v polovině cesty, když se to stalo. Zatáčeli jsme a z boku do nás strašnou rychlostí narazil kamion. Odhodil nás ze silnice a převrátil na střechu. My s Kate jsme byli jen těžce zranění, ale rodičům už ani záchranáři pomoci nemohli. Kate si na rodiče vzpomíná jen mlživě, ale já si tu nešťastnou nehodu pamatuji do dnes. Ta chvíle, kdy záchranáři řekli, že rodiče umřeli, byl to příšerný pocit.

V tom mě ze vzpomínky probralo něčí ťukání na dveře.

Pohled Kate...
Při slovech ,,Kdo to je" jsem pootevřela dveře a vešla.

,,Čau Marku." Pozdravila jsem. ,,Čau. Co to mělo odpoledne znamenat? Staráš se o mě jak máma." Odpověděl. ,,To je ono, jako máma. Po tý nehodě tě tady musí pořád někdo krotit, babička je na tohle už moc stará. Nechápe naší generaci." Odpověděla jsem chytře. Brácha se na mě jen nechápavě zašklebil a schoval se pod deku. ,,Radši jdi pryč Kate.." Promluvil potichu. ,,Počkej. Chtěla jsem se jen zeptat. Ty vážně nechceš mít nějaký kámoše?" Položila jsem mu otázku a doufala, že mi konečně odpoví. ,,Hele, nejsem pětiletý děcko, aby jsi mi musela pomáhat hledat si  kámoše, jasný?" Odpověděl už celkem rozzlobeně. Fajn fajn, já radši odcházím." Ukončila jsem neúspěšný rozhovor, přešla ke dveřím, otevřela je a samozřejmě jsem jimi nezapomněla pořádně třísknout.

,,Co se to tam nahoře děje, děti?" Zeptala se z kuchyně polekaně babička. ,,Je tu průvan babi." Zalhala jsem a odešla do svého pokoje. Sedla jsem si na postel a přemýšlela o škole a o závěrečných písemkách před koncem školního roku.

Doufám, že se známkami snad na konci školního roku problém mít nebudu. Budu si muset trochu vylepšit matiku a češtinu, ale to snad zvládnu.

Rychle jsem vyhnala z hlavy myšlenky na školu a snažila se vzpomenout si aspoň trochu na tu nehodu našich rodičů. Sice mi bylo šest let, ale moc si toho nepamatuji, protože jsem hned po nehodě omdlela. Vím, že do nás naboural kamion a to je asi vše. Už po několikáté se snažím si vzpomenout na trochu přesnější detaily, ale všechny pokusy byly zatím marné.

Do té doby, co byli rodiče naživu, si pamatuji Marka jako hrozně energetického kluka, obklopeného spoustou kamarádů. Skoro každý den si pamatuji, že měl někoho na návštěvě. Sršela z něj radost a štěstí. Od té doby, co nás rodiče opustili se jako kdyby úplně uzavřel do sebe. Kamarádů si přestal všímat, přestal chodit ven a celkově se dost změnil.

Bylo 20:00 a dneska jsem neměla žádné učení, tak jsem sešla do obýváku za babičkou, dívat se na televizi. Přisedla jsem si k ní na pohovku. Zrovna dávali nějaký dokumentární film o ledních medvědech, tak jsem se dívala taky. Lední medvědi jsou úplně úžasní. Jsou hrozně roztomilí a mají krásný kožíšek.

Ve 21:20 film skončil a já se šla osprchovat. Smyla jsem ze sebe dnešní tělocvik, vzala si noční košili a po schodech docupitala do svého pokoje. Vzala jsem do ruky svůj mobil a odemkla ho. Měla jsem tam pár zpráv z WhatsAppu a Messengeru a nějaká upozornění z Facebooku.

Všechno jsem si z lišty vymazala, vypnula mobil, a dnes nenormálně brzy šla spát.

Moc se omlouvám za to, že teď fakt hodně dlouho nevyšla žádná kapitola. Mám spoustu věcí a na Wattpad jsem úplně zapomněla. Pokud můj příběh ještě vůbec někdo čte, dejte mi to, prosím, vědět do komentářů, jestli má cenu, abych pokračovala ve psaní :)
Přeji hezký den :)