Forget Him - STONY [CZ]

2. Oddaný

Nějak jsem se do toho zažrala, takže tu máte pokráčko ^^...nevím, co k tomu ještě říct, takže...

Enjoy.

★★★★★★★★★★

"Co tu děláš? Steve tu není," řekl Bucky, když otevřel dveře a spatřil Starka.
"Zlato? Kdo to je?" ozvalo se za ním.
"Někdo se jen ztratil," odvětil, vyšel na chodbu a zavřel za sebou dveře.
"Upřímně...čekal jsem, že otevře on..." začal Tony, jehož dokonale promyšlený plán byl to, že Stevovi řekne pravdu. S jinou možností neměl čas počítat.
"Co po něm chceš? Radši by ses měl držet dál..."
"Na to bych se měl zeptat já. Řekl jsi, že Tě nezajímá...že ti je jedno, co se s ním stane, tak...proč?"
"Tony, zrovna tobě by to mohlo dojít...každý se někdy cítí osamněle. Věděl jsem, že mi skočí do náruče hned, jak mě uvidí. Proč toho nevyužít? Mít někoho, kdo by mě slepě následoval kamkoli...navíc...když je k tomu všemu tak sexy," poslední větu řekl pomaleji se zlomyslným úšklebkem na tváři. Moc dobře věděl, že Tonymu už dochází nervy.
"Co kdybych mu zopakoval, co jsi mi teď řekl?" pozvedl iron man obočí.
"Snad nechceš, aby se dověděl, že jsi o mě věděl celou dobu a nic jsi mu neřekl?"
"..."
"Copak, Starkovi došly slova? To abych si pogratuloval...víš, baví mě sledovat, jak tě to ničí." Pořád mluvil tím povýšeným tónem.
"Sklapni..."
"Víš, Tony, láska dokáže být někdy tvrdá. Je to paradox, co? Ty ho miluješ a já ho---"
Teď už se Stark neudržel a uštědřil mu pořádnou ránu svou mocnou pravačkou. V tu chvíli zalitoval, že mu Alma vymluvila ten oblek iron mana, který si chtěl původně vzít. Winter soldier si jen promnul tvář rukou a opět se usmál.
"Kdybych chtěl, tak tě teď zabiju, ale nechci tu dělat nepořádek, takže ti radím, aby ses odsud klidil a od Steva taky," otočil se k odchodu. Tony chtěl něco říct, ale nějak to nešlo.
Uvědomil si, že už to s ním vážně není, co bývalo. Normálně by se tak nebál. Normálně by to Stevovi řekl. Jakkoli. Teď tam ale stál v tmavé chodbě a pomalu se rozešel k výtahu.

***

"Proč jsi šel ven?" podivil se Steve, když Bucky vešel.
"Nějakej chlap chtěl vědět, kde bydlí ta stařenka odnaproti..."
"Aha...umm...takže dneska budeš doma?" zeptal se blonďák a obrátil omeletu na pánvičce.
"Jo...proč, měl jsi plány?"
"Neměl, jsem rád, že máme konečně čas si promluvit o všem, co jsme nestihli..." blonďák se usmál.
"Máme co dohánět..." Bucky vstal od stolu a šek k němu.
"To teda jo...pár let jsme se neviděli..." Steve vypl sporák a dal poslední omeletu na talíř, který podal svému milenci.
"Jako vždy, perfektní...to mi připomíná ten den, kdy jsme se k sobě nastěhovali...ve třicátém osmém..." usmál se Bucky.
"Jo...přišel jsem do kuchyně a viděl jsem jen kouř," zasmál se blonďák.
"Teď spolu budeme navždy..."

Proč tuhle větu vždycky říkají ti nejvíce nejistí lidé...?

***

"...a to mluvím ještě slušně! Věřte mi, že kdyby jste tu nebyla, bylo by to mnohem horší."
Tony zrovna dokončil podrobný popis svojí mise.
"A to je všechno? To se necháte zastrašit jen proto, že je silnější, vyšší...mužnější...a ty jeho modré oči..."
"No...fakt děkuju za podporu," tmavovlasý jí zamával rukou před očima.
"No...co? Jen jsem porovnávala..."
"Jo, takže pan zabiják má nejen výhodu v tom, že zná Steva dýl a mnohem líp, ale taky líp vypadá. A co mám v rukávu já?"
"Neřekla jsem, že vypadá líp..."
"Ale řekla."
"Ne."
"Takže vypadám líp?" Tony si stoupl před velké zrcadlo, které vyselo na zdi a začal pózovat.
"Jak se můžete na něco takového ptát? To nejde jen tak říct...vypadáte stejně dobře."
"Fajn. Ale jste na mojí straně..."
"Samozřejmě. Jsem největší Stony shipper na světě!"
"Stony? To nezní špatně. Víte co? Narozdíl od toho vojáka...já nelžu. Řeknu to Stevovi tak či tak. Ať mu Bucky klidně řekne, že jsem to věděl. Bylo to pro jeho ochranu. Jestli s ním nemůžu být já, on taky ne. Víte co? Volali jsme si minimálně každý druhý den a teď ani nevolá, ani to nezvedá. Myslíte, že by nechtěl pokecat s nejlepším kámošem?"
"No...každopádně je to zvláštní. Musíte si vyhlídnout chvilku, kdy bude Steve sám doma."
"To je fakt. Pro dnešek můžete jít, chci být sám..." řekl Stark a pomalu odkráčel do své ložnice.
"Jarve?"
"Ano, pane?"
"Chyběl jsi mi."
"To já říct nemůžu. Nemám pocity."
"Jo...proto mi nemůžeš pomoct."
"Můžu poslouchat..."
"Jarvisi...proč se tak cítím? Jako bych byl pod nějakým kouzlem. Jako bych zemřel a žil jen ve stínu své osoby. Byl by vůbec schopný, vidět mě jinak, než doteď? Dal bych mu všechno...on to ví a přesto..."

***

O dva týdny později...

"Škoda, že už musíš zase odejít...dnešek byl úžasný...jen tak se bavit...a vzpomínat..." usmál se Steve.
"Jo, bylo to fajn...vůbec ses nezměnil..." Bucky ho pohladil po tváři a políbil.
"Později..."
"Jo..."
Steve sledoval, jak odchází, a když se chystal zavřít dveře, všiml si oné staré paní odnaproti.
"Dobrý den, paní Williamsová..." usmál se.
"Dobrý, pane Rogersi...je to tak pěkné, takhle vás vidět," oplatila mu vlídný úsměv, než vytáhla mobil a vešla zpět do bytu.

***

"A kdy odešel?"
...
"Jasně..."
...
"Děkuji, paní Williamsová..."

***

Steve si lehl na gauč a přemýšlel, jestli si pustí televizi, nebo bude jen tak polehávat. Nakonec se rozhodl, že zavolá Nataše. Z nějakého důvodu se mu smazaly všechny kontakty z mobilu...kromě jejího čísla. To byl taky důvod, proč nemohl zavolat Tonymu. I když dobře věděl, že Nat jeho číslo má. Byla to spíš taková výmluva.
"Ahoj Steve, děje se něco?"
"Nat...nevím, jen jsem chtěl s někým mluvit..."
"No...zrovna teď moc času nemám, ale zavolám Ti zítra večer jo? Mám Tě ráda..."
"Jo...já Tebe taky..." Steve odložil mobil na stolek vedle něj a přetáhl přes sebe deku, kterou si předtím donesl. Ano. Spánek je ta nejlepší volba. Kdyby všichni neměli ve zvyku klepat těsně před tím, než stihne usnout. Neochotně otevřel oči a zombie krokem se dobelhal až ke dveřím. Když koukl do kukátka, rychle se vzpamatoval a lehce si upravil vlasy, než otevřel.
"Tony...co tady děláš? Pojď dál..." pootevřel dveře o trochu víc, aby jeho přítel mohl projít.
"Steve..." tak dlouho ho neviděl...
"Musím Ti něco říct..."
"Dobře, ale nejdřív ti udělám čaj. Posaď se," usmál se Steve a vzal z pohovky svou deku, kterou odnesl do ložnice. Když se vrátil, napustil do konvice vodu, kterou dal vařit a vytáhl z police porcelánovou konvici, do které pak od oka sypal sušené bylinky. Tony ho beze slova sledoval. Dva týdny. Myslel, že to půjde snadno. Netušil, že ho tak ovlivní, když ho zase uvidí. Ale říct to musel. Z myšlenek ho vyrušil Steve.

"Tony? Jsi v pořádku?"
"Umm...jo, já...se jen zamyslel," usmál se a sledoval, jak blonďák nalívá čaj do jeho hrnku.
"Děkuji."
"Není zač. O čem jsi to chtěl mluvit?"

Zase ten úsměv...vždyť je s ním tak šťastný...

"Steve...Bucky není takový, jak si myslíš. Není to člověk, kterého jsi znal," řekl Stark a vážně na něj pohlédl.
"Víš...když jsi přišel, myslel jsem, že tě třeba zajímá, jak se mám, nebo tak," řekl trošku zklamaně blonďák.
"Počkej. Myslím to vážně. On za Tebou nepřišel proto, že Tě miluje..."
"Tony, to stačí."
"Steve, poslouchej mě. To ti na něm nepřišlo nic divného? Nic...jiného?"
"Tony...myslíš, že nevím, o co ti jde? Prostě nás chceš rozdělit, abych byl s Tebou," Steve vstal a šel ke dveřím.
"Prosím, odejdi..."
Tony ho beze slova následoval a vykročil z bytu. Naposled se k němu otočil.
"Jen nechci, aby ti ublížil."

***

"Ahoj zlato, ještě nespíš?" řekl Bucky, když vešel do ložnice.
"Ahoj, proč bych chodil spát ve tři ráno?...jsi tu dneska dřív," pozdravil ho Steve a vstal z postele, aby ho objal a políbil.

Winter soldier mu oplatil vášnivý polibek a položil ruce na jeho ramena. Blonďák věděl, co to znamená. Pomalu klesl na kolena a rozepl zip jeho kalhot. Ve vlasech ucítil prsty kovové ruky. Byly tak chladné...

⭐⭐⭐

Víš, Tony, Steve moc dobře ví, že každé slovo, které jsi řekl, je pravda, ale pomyšlení na to, že by ho zase mohl ztratit je tak nepředstavitelně bolestivé, že je jednodušší dělat, jako by se nic nedělo.