Forget Him - STONY [CZ]

7. Konec

Opět se hluboce omlouvám těm, kteří se tak těšili na pokračování, jelikož můj týden se opět proměnil v měsíc, ne-li víc. :D 

Tohle je konečná kapitola příběhu (ano určitě by jste to podle nadpis nepoznali...) :D

Gratulují těm, kteří vydrželi čekat na další kapitoly až do teď. x3

Enjoy. ♥

★★★★★★★★★★

"A ty seš sakra kdo?!" Bucky si příchozího změřil podezřívavým pohledem a postavil se do bojové pozice.

Tony si počkal, až neznámý vyjde ze stínu.

"Agent?" 

"Jmenuji se Phill, už by jste si to mohl zapamatovat." řekl teď již známý muž. 

"Co tady děláte?"

"Řekněme, že se ve svém oboru dost vyznám ve špionáži a nelíbí se mi, co vy dva děláte."

"Vy nás sledujete?!" winter soldier přistoupil blíž, pořád se stejný výrazem.

"Vás ne..."

"No, to mě mohlo napadnout." Stark protočil oči.

"Kde je Steve?!" Bucky chytil Philla za klopy saka a zatřásl s ním. Agent se už nadechoval k odpovědi, když se pohřešovaný objevil za nimi. 

"Jsem přímo tady. To sis vážně myslel, že mě zastaví lepící páska?" 

Barnes pustil Coulsona na zem a otočil se ke Stevovi, stejně jako Tony. 

Blonďák na ně chvilku koukal a nevěděl, co má říct. Ale něco říct musel. 

"Ale...jsem rád, že jsme se tu takhle...sešli. To co se stalo včera...se nemělo stát, ale stalo se. A tahle situace je pro mě mnohem divnější, než se zdá, ale tohle všechno prostě musí skončit." 

"Všechno?" Tony na něj hleděl v naději, že to "všechno" neznamená úplně všechno, ale...

"Všechno." Steve přikývl a dalo mu dost práce, zachovat si chladnou tvář. 

"Steve, to nemůžeš myslet vážně..." Bucky přišel až k němu a objal ho. 

"Byly to krásné časy, Bucky, ale ty patříš do mé minulosti," blonďák se smutně usmál a oplatil mu vřelé objetí, ze kterého to "Sbohem" bylo vidět snad až na druhý konec vesmíru. Tonymu došlo, že se ti dva v životě znovu neuvidí. Ale co on? Chce se s ním rozloučit stejným způsobem?

"Ani na to nemysli," řekl, když se k němu Cap otočil, aby ho taky objal. Bucky už byl mezitím s Coulsonem v jeho malé helikoptéře. 

"Tony..."

Jmenovaný jen zakroutil hlavou v záporném gestu a podvědomně udělal pár kroků zpět, než se otočil a aktivoval trysky na botách, aby následně opustil střechu. 

***

Steve došel domů dost pozdě. Nešel do ložnice. Bylo tam moc věcí, které mu připomínali Buckyho. To jeho staré já. Toho muže, který ho kdysi bránil před kluky ze školy a kterému nikdy nemusel nic vysvětlovat, protože ho chápal...jeho první láska. Do nedávna i poslední.

Schoulil se na gauči a snažill se ubránit bolestivým vzpomínkám, které mu vháněli slzy do očí. Kdyby nešlo o Buckyho, přišel by teď k němu, a řekl, že to za pár měsíců bude lepší...že to prostě musel udělat...že je tu s ním.

Jenže nebyl. A Tonyho od sebe taky odehnal. Ale to přece chtěl. Nebo ne? 

Asi si myslel, že si tím pročistí hlavu. Že všechny ty hrozné pocity zmizí a že ho to osvobodí. 

Bylo to horší. Horší, než předtím. 

I po měsíci, kdy na svém mobilu napočítal přes 356 zmeškaných hovorů od Tonyho. Každý den mu volal nejmíň desetkrát, ale on prostě neměl odvahu mu odpovědět. Nechtěl slyšet jeho hlas. Věděl, jak to dopadne. Znal se. Až moc dobře se znal na to, aby věděl, že tohle by neskončilo jen u telefonátu. 

"Steve? Steve...!" 

Asi se do svých myšlenek ponořil tak moc, že přestal vnímat Natashin hlas. Právě byla u něj.

"Sakra, Steve, měl bys ze sebou něco udělat. Od té doby, co tu není Bucky jsi se úplně rozpadl. Takhle to nejde."

"Co mám ale podle tebe dělat? Všechno se to...odehrálo tak rychle...ani jsem si to nestačil uvědomit."

"Ty si neuvědomuješ, že nejsi jedinej, kdo se tím trápí. Nemysli už do háje jenom na sebe. Včera jsem byla u Tonyho a měl bys vidět, v jakém je stavu..."

"Počkej...Tony..."

"Myslíš, že to jen tak přešel? On tě má fakt rád, Steve."

Blonďákovo překvapení, vystřídal nepatrný úsměv. Neuvedomoval si, jak moc tohle potřeboval slyšet. Celou dobu myslel jen na Buckyho a jeho odsunul na vedlejší kolej. Volal mu každý den...je přece naprosto jasné, že o s ním ještě nevzdal.

"Nat..." stočil pohled na kamarádku.

"...co jsem to udělal...?"

***

"... alespoň ty flašky by jste si mohl uklízet. Víte, že nerada vidím, že pijete."

Paní Railová se právě - možná až moc přehnaně - rozčilovala nad nepořádkem v kuchyni, ale koutkem oka s lítostí sledovala muže, ležícího na gauči. Svůj vztek používala jako jakousi masku.

"Je to snad vaše práce, ne?"

Jeho hlas jí lámal srdce. Přišla k němu se sklenicí zeleninové šťávy, kterou položila na stolek.

"Pane Starku...nesmíte se tak trapit. Už je to přes měsíc, a vy tu pořád sedíte a neděláte nic. Ty prázdné láhve v baru už nepočítám."

"Nechte toho. Nic vám do toho není. Mám na to právo..." posadil se a vzal do ruky sklenici, kterou si s odporem prohlédl, než se napil.

"To je hnus..."

"Ale pomáhá," usmála se hospodyně.

"Musíte se přestat litovat. Jste snad chlap ne? Jestli jste se rozhodl to vzdát, tak nemáte právo, utápět se tady v sebelítosti."

"Pff... sebelítost? To ne."

"A co to podle vás je? Podívejte. Může se stát všechno. Třeba vám zavolá, až bude vědět, co vlastně chce..."

"Nemyslím si," řekl a vydal se k výtahu. Než ale stačil zmáčknout tlačítko na přivolání, výtah se otevřel sám. 

"Díky, Jarv-- Steve?"

Ani si ho nestačil všimnout...ale ta modrá byla prostě všude.

"Promiň...Tony."

Jako by slyšel jen ozvěnu jeho hlasu. Tak zoufale ho chtěl celou tu dobu slyšet...

***

Tony stál naproti výtahu dloho...s rukou opřenou mezi dveřmi, čímž zabraňoval jejich zavření...zíral na něj, jako by ho viděl poprvé v životě. Paní Railová odešla asi před hodinou. Stevovi bylo jedno, jak dlouho tu stojí, protože si mezi tím mlčením stihli říct tolik věcí, které za celou tu dobu neřekli. 

"Proč ti to sakra trvalo tak dlouho..." Iron man konečně vkročil do výtahu a objal svého hosta, který mu objetí okamžitě oplatil. Kolik sil ho stálo, ponechat si na tváři svůj typický výraz...ale teď ho Steve neviděl. Neviděl, jak mu po tváři sklouzla ta jediná slza.

"...zůstaneš tu se mnou?" vzhlédl k němu. 

"Nemůžu jinak..." blonďák se usmál a sklonil se pro polibek. 

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

The end ♥