Za malířským plátnem

Chapter 2

     Za další 2 týdny John namaloval ještě asi 4 obrazy, ale vždy si počkal, až Sherlock nebude doma. Ten už stejně pravděpodobně něco tušil, protože se vždycky snažil otevírat dveře a chodit po schodech co nejtišeji, kdyby náhodou Johna načapal, ale lepší bude to tajit.
     Vyobrazoval různé věci v bytě, jako třeba Sherlockův mikroskop nebo housle. Zamiloval si ten pocit, když držel štětec mezi prsty a nic jiného okolo neexistovalo. Vnímal tu úžasnou kombinaci vůně dřeva a olejových barev. Napadlo ho, že nakreslí i něco jiného než jen neživé věci, takže se po dlohém váhání rozhodl pro Sherlockův portrét. Jeho obličej poslouží k tomuto účelu dokonale, má přece tak výrazné rysy. John každopádně shledal, že malbu bude potom muset rozhodně dobře schovat, protože její objevení detektivem by znamenalo katastrofu. Své city k němu už tajil hodně dlouho a největší strach měl z toho, že nebudou opětovány. Na vojně se velmi dobře naučil skrývat emoce, ale nebylo to takové jako u Sherlocka. On to dělal kvůli tomu, aby nebrzdily jeho mozek.

     Ten samý den, kdy dostal tenhle nápad se však ukázal jako převratný. Sherlock zrovna studoval něco na svém laptopu, když najednou prohodil:
"Ukaž mi ty obrazy Johne."
"O čem to mluvíš?"
"Nedělej, že nevíš. Už druhý týden se chováš podezdřele, ve dřezu jsou stále kapky barevné vody, pod křeslem jsem našel štětec a nemluvím o té zasychající skvrně na koberci, která rozhodně není od kávy. Takže mi řekni, proč je schováváš."
John si poraženě povzdechl a promluvil:
"Myslel jsem, že by se ti nelíbily."
"Ale no tak, dobře víš, že dokážu ocenit umění a i kdyby ne, co s tím naděláš? Přece nebudeš něco tvořit, aniž bys chtěl, aby to někdo ohodnotil."
John ani nestihl něco namítnout, protože detektiv se znenadání zvedl a mířil si to rázně po schodech do jeho pokoje. Menší postava se vyplašeně řítila za ním.
"Sherlocku, ne!"
"Nebuď hloupý."
Sherlock rozrazil dveře a vrhl se ke skříni, ve které hned napoprvé našel různé velikosti barevných pláten. Popadl první a zůstal ohromeně zírat. Neviděl nic jiného, než dokonale propracovaný výjev jeho vlastních houslí.
"Johne, ale to je skvostné, vůbec nechápu, proč jsi mi to zatajoval."
Zadýchaný vojenský doktor stál vedle něho a nevěřil svým uším. Opravdu si to myslí i On? Slavný a jediný detektivní konzultant, který z hrdla málokdy vypustí nějaký kompliment, pokud to není zrovna součást klamu? Zvedl do ruky další tři obrazy a stále si je ohromeně prohlížel.
"Nádhera, brilantní,..."
"Vážně si to myslíš?"
"Vážně....Johne."
To poslední slovo se mu zadrhlo v krku, když si všiml, že John na hledí podobně, jako on před chvílí na ty obrazy. Chvíli tam tak stáli, fascinovaně poslouchali dech toho druhého, než si John uvědomil, že je něco divně a s odkašláním se odvrátil. Sherlock se kvůli tomu probral a odhodlaně se zeptal.
"No a co s nimi plánuješ dělat?"
"Ještě nevím Sherlocku, ale v tom nepotřebuju radu."
Odvětil a začal detektiva vytlačovat ze svého pokoje. Sherlock se ješte snažil namítnou něco o tom, že by si je mohli pověsit v obýváku, ale to možná později. Johna teď napadl úplně jiný plán a musel si ho důkladně rozmyslet. Co kdyby dal Sherlockovi jeho portrét jako dárek? Vlastně nemůže nic zkazit, když se mu líbily i ostatní malby.