Za malířským plátnem

Chapter 3

      John si jednoho dne počkal, až detektiv odejde kvůli případu do márnice, pak si připravil vše potřebné a začal malovat. K tomuhle ani nepotřeboval předlohu, jeho tvář znal zpaměti. Každý detail měl zafixovaný v hlavě tak hluboko, že by nezapomněl, ani kdyby se moc snažil. Jako první namaloval obrys tváře, krku, ostré lícní kosti a nos. Na tenkých ústech si dal opravdu záležet, byla tak perfektně vykrojená a i když z nich většinou nevycházely pěkné věci, jejich rychlost pohybu při formulaci slov byla neuvěřitelná. Namíchat přesnou barvu pro oči mu taky zabralo dost času. Nechápal, jak může mít někdo tak úchvatné oči, které se pořád mění. Bože, ten muž byl tak nádherný. Malbu spousty černých kudrlin si snad užíval nejvíc. Nejradši by do nich zabořil dlaně a nechal si je protékat mezi prsty, přivonět k nim. Kdyby alespoň jednou mohl, bylo by to jako ochutnat zakázané jablko, které nikdo předtím nenakousnul. Konečně se vytrhl z myšlenek a pokračoval. Ještě dodělal uši, obočí a doladil detaily. Hotovo. Zkontroloval své dílo z větší dálky a usmál se. Tohle je vážně to nejhezčí, co se mu povedlo. 

     Po pár dnech schovávání, plánování a čekání na vhodnou příležitost se náš doktor konečně odhodlal k dalšímu kroku. Sherlock hrál večer jednu ze svých vlastních skladeb, protože se jako většinu času nudil. John ho se zájmem pozoroval z křesla se šálkem Earl greye v rukou. Sherlock dohrál poslední notu překrásné melodie a pohlédl na něj. Přemýšlel, proč tam jen tak sedí a usmívá se. Žádná vřelá slova jako obvykle, žádná slova obdivovatele, prostě na něj zíral a usmíval se. Sherlock se při tom pohledu musel taky usmát, pak se otočil a vrátil housle do pouzdra. Překvapilo ho, že se najednou John zvedl a rozběhl do svého pokoje. Cítil se zklamaně. Proč teď odešel? Ještě ani nedopil svůj čaj. Oči mu zazářili, když opět uslyšel kroky postavy, pomalu scházející schody. V ruce nesl balíček ve tvaru obdélníkového rámu. Oh, jak očividné, pomyslel si, ale ze slušnosti mlčel. John ho vždy učil, že nemá dedukovat dary před rozbalením. Doktor se před něj nesměle postavil a podal mu ho.
"To je pro tebe Sherlocku."
"Nejsem si vědom, že bych měl narozeniny nebo jinou zbytečnou stupiditu k oslavě a gratulaci."
"Proč by si přátelé nemohli dávat dárky jen tak?"