Za malířským plátnem

Chapter 4

     Sherlock nejistě strhl balící papír a výraz mu zamrzl na tváři. Těkal pohledem z Johna na obraz a došla mu slova. vzpamatoval se po pár sekundách bez dechu.
"Vážně mě takhle vidíš?"
"Jak? Vždyť takhle vypadáš. Nelíbí se ti snad?"
"Ne, ne Johne, moc se mi líbí, já jen...připadá mi to přehnané. Ty oči vypadají, jako kdyby držely celý vesmír a vlasy jako blyštivé havraní peří. Jiné přirovnání se prostě použít nedá, nezdá se mi to moc realistické."
"Ale Sherlocku, jak to můžeš nevidět? Pojď."
John mu vytáhl malbu z ruky, za kterou ho následně táhl ke dveřím do koupelny, kde ho postavil před zrdcadlo. Detektiv ale stále nezměnil svůj názor.
"Prostě ne Johne, nechápeš to. Víš, že nedokážu ocenit lidskou krásu, ale ty mě takhle vidíš. Myslíš, že jsem hezký."
Fascinovaně a ohromeně ho pozoroval. John cítil, jak rudne a už se snažil vykoktat odpověď, když nečekaně ucítil jemné detektivovy rty na svých. Jen se letmo dotkly a hned vyplašeně odtáhly, když nedostaly žádnou odpověď. Sherlock chtěl začít panikařit, nejradši by se propadl do země, ale John se vzpamatoval z počátečního šoku a přitáhl si ho zpět, aby prohloubil polibek. Bylo to jako vlna dloho shromaždované energie. Konečky prstů se konečně dotkly kudrlin na zátylku, zatímco Sherlockovy ruce se omotaly kolem jeho pasu. Vzájemně zkoumali ústa toho druhého a užívali si ten intenzivní, opojný pocit. Odtáhli se až kvůli tomu zatracenému nedostatku kyslíku. (Sherlock vždycky tvrdil, že dýchání je nudné.) John mu znovu pohlédl do očí, jejichž zorničky se pravděpodobně zvětšily na dvojnásobek.
"Hezký je slabé slovo."

Ták, poslední kapitola je sice nejkratší, ale doufám, že se líbila. :)