Deklarace smrti

První Kapitola

11. ledna 2140

Jmenuji se Anna.

Jmenuji se Anna a neměla bych tady být. Vůbec bych neměla existovat.
Ale existuji. Není moje vina, že jsem tady. Nikoho jsem neprosila, abych se narodila. Ale stalo se. Objevili mě brzy, a to je dobré znamení. Alespoň to tvrdí paní Pincentová, která vede Grange Hall, kde bydlím i já. Lidi, jako jsem já, tu vychovávají k tomu, aby byli užiteční, což je v dané situaci to nejlepší, co nás mohlo potkat – jak dodává paní Pincentová.

Nemám příjmení, na rozdíl od ní. Její celé jméno je Margaret Pincentová. Někdo jí říká Margaret, hodně lidí paní Pincentová, a pro nás je to
vedoucí vychovatelka. V poslední době jsem o ní někdy mluvila jako o paní Pincentové, ale samozřejmě ne v její přítomnosti – nejsem přece hloupá. Vyvolení mají obvykle alespoň dvě jména, a někdy i víc.

Já ne. Jsem jenom Anna. Paní Pincentová je přesvědčená, že lidé jako já další jméno nepotřebují. Jedno úplně stačí.

Jméno Anna se jí vlastně vůbec nelíbí – říkala, že když mě sem přivezli,
pokusila se ho změnit. Byla jsem ale tvrdohlavé dítě a na jiné oslovení jsem nereagovala. Nakonec to vzdala. Jsem moc ráda, protože moje jméno je pěkné, i když mi ho dali moji rodiče.

Rodiče nenávidím. Starali se jen sami o sebe a porušili Deklaraci. Teď
jsou ve vězení. Vůbec nevím kde. Nikdo z nás o svých rodičích nic neví. Podle mě je to dobře – každopádně bych jim neměla co říct.

Žádné ze zdejších dětí nemá příjmení. Je to jedna z věcí, kterými se lišíme. Není to samozřejmě nejdůležitější rozdíl. Mít jen křestní jméno je to nejmenší. Někdy ale toužím mít i nějaké další, třeba nehezké nebo hanlivé – bylo by mi úplně jedno jaké. Kdysi jsem se dokonce vedoucí vychovatelky zeptala, jestli bych nemohla být Anna Pincentová. Jestli bych nemohla používat její příjmení. Velice ji to rozzlobilo a dostala jsem pohlavek. Navíc jsem týden nesměla dostávat teplé jídlo. Paní Larsonová, naše učitelka šití, mi později vysvětlila, že je urážka, když někdo jako já chce nosit jméno paní Pincentové. Mohlo by to vypadat, že jsme příbuzné.

Vlastně i já mám svým způsobem určité další označení, které se ale
používá před jménem. Máme ho všichni stejné, a proto ani jako jméno
nevypadá. Paní Pincentová u sebe stále nosí seznam, na kterém jsem
zapsaná jako:

Přebytečná Anna.

Ve skutečnosti je to spíš popis než jméno. My všichni na Grange Hallu
jsme Přebyteční. Přebyteční cvičení pro práci. Výkonní Přebyteční.

V podstatě mám velké štěstí, že jsem tady. Dostala jsem šanci, abych
napravila přestupek rodičů – když budu pilně pracovat, mohli by mě
zaměstnat. Zdaleka ne každý má takovou možnost. V některých zemích Přebytečné zabíjejí. Utratí je jako zvířata.

U nás by to samozřejmě nikdy neudělali. V Anglii nám pomáhají, abychom byli užiteční ostatním lidem. Takže vlastně ani není tak špatné, že
jsme přišli na svět. Vybudovali Grange Hall a vychovávají tu personál pro
Vyvolené. Proto musíme tvrdě pracovat, abychom projevili svoji vděčnost.

Není ale možné, aby po celém světě byla zařízení pro všechny Přebytečné, kteří se kdy narodili. Je to jako stokrát nic, které umořilo osla, prohlásila jednou paní Pincentová. Úplně každý Přebytečný může být tou poslední kapkou, která osla zabije. Nejlepší pro všechny asi bude, když nás utratí – kdo by chtěl být kapkou, která zničí Matku přírodu? Z toho důvodu nenávidím svoje rodiče. Že jsem tady, je totiž jejich vina. Mysleli jen sami
na sebe.