Deklarace smrti

Čtvrtá Kapitola

11. února 2140

S novým Přebytečným jsou jenom potíže. Domnívá se, že je něco lepšího
než ostatní. Že je lepší než já. Není to pravda. Je dost hloupý. Vlastně stále
jenom lže. Byl už dvakrát na samotce, a měl by tam asi zůstat.

Neví, kam patří. Pořád mi něco šeptá při hodinách a myslí si, že je to správné. Říká, že není Přebytečný Petr, ale že se jmenuje Petr Tomlinson. Jako nějaký Vyvolený. Já se prý jmenuji Anna Coveyová a on zná moje rodiče. Nesmysl. Všichni vědí, že Přebyteční mají jenom jedno jméno a moji rodiče jsou ve vězení, kam patří. Znamená to, že vyrůstal ve vězení s nimi? Ano, to je ono. Dělá pořád problémy, přesně jak jsem si myslela. A aby na sebe upoutal pozornost, neustále lže. Přesně jako Sheila po svém příjezdu.

Takhle to dopadne, když Přebytečného nenajdou včas. Měla jsem obrovské štěstí, že jsem přišla do Grange Hallu tak malá. Petr se chová jako nějaký Vyvolený. Jako by mu patřil celý svět. A přitom nemá žádná práva, stejně jako my ostatní Přebyteční.

Kdysi sem přivezli jiného chlapce, který si tu také nemohl zvyknout.
Jmenoval se Patrik a neustále brečel, ačkoliv patřil mezi Střední a měl mít
rozum. Každou chvíli ho zavřeli na samotku nebo dostal výprask, protože když neplakal, hádal se s učiteli. Říkal, že chce domů, že ho rodiče najdou a paní Pincentová bude litovat. Pokoušela jsem se ho přivést k rozumu, ale on neposlouchal. Paní Pincentová nám řekla, že někteří Přebyteční se špatně přizpůsobují a nejsou schopní se vyrovnat se skutečností. Patrik si taky myslel, že je mnohem lepší než ostatní. Zůstal tady několik týdnů a potom ho odvezli, aby nenarušoval naši výuku. Vzali ho prý do polepšovny, kde si s podobnými dětmi dokážou poradit líp. Petr tam určitě taky skončí, jestli nebude opatrnější. Od paní Pincentové vím, že v polepšovně se musí celou dobu velice těžce pracovat a chlapci tam nedostávají žádnou deku na spaní,ani když je opravdu chladno. Že tam Patrika poslali, bylo jen pro jeho dobro. Odmítal se naučit, jak být Přebytečným, a nikdy by nenašel práci, a co potom?

Včera Petra zavřeli na izolaci. Řekl panu Sargentovi, že to staří lidé jsou
Přebyteční, ne my. Nemohli jsme Petrově troufalosti vůbec uvěřit a já nikdy neviděla pana Sargenta tak rozčileného. Vůbec se nezačervenal, ale zbledl a na čele mu začala pulzovat žíla. Zdálo se, že Petrovi namlátí. Místo toho zavolal paní Pincentovou a Petr skončil na samotce. Nejhorší bylo, že když ho odváděli, mrknul na mě. Vypadalo to, že izolace je něco skvělého. Dneska večer ho propustili, ale asi se nic nenaučil, protože se na mě v jídelně křenil jako na nejlepší kamarádku. Petr není můj přítel. Přála bych si, aby ho paní Pincentová poslala pryč a všechno se vrátilo do starých kolejí. A ještě lépe, aby si mě paní Sharpeová vzala za svou stálou hospodyni, já s ní mohla jezdit po světě a udržovat její dům čistý a bez nejmenší poskvrny. Kéž by mě odsud odvedla.

Anna opatrně zaklapla deník a schovala ho zpátky na výstupek za vanou. Byl to její jediný blízký přítel a důvěrník. Jako malá si v ložnici dlouho do noci povídala s ostatními děvčaty. Svěřovaly si svá malá tajemství a nápady. Potom ji ale paní Pincentová jmenovala kontrolorem. Od té doby bylo Anninou povinností nahlásit všechna tajemství a provinění spolubydlících. Netrvalo dlouho a bývalé kamarádky se jí přestaly svěřovat. Zvykla si, že když vstoupila do pokoje, ztichl spiklenecký šepot a dívky se okamžitě rozprchly. Pyšně si říkala, že jí to nevadí; je přece mnohem důležitější být dobrou Přebytečnou. Přebyteční měli stejně zakázáno trávit čas povídáním. Předpokládalo se, že budou přijímat rozkazy a poslouchat Vyvolené. A Anna byla odhodlaná stát se nejlepší Přebytečnou všech dob. Kladla to na první místo ve svém životě. Neměla si ale s kým promluvit, a tak se někdy cítila velmi osamělá. Zvláště nyní, když ji Přebytečný Petr neustále vyváděl z míry. Přijel do Grange Hallu před třemi týdny. Červenala se při každém setkání na
chodbě, odvracela hlavu, ale tajně se za ním ohlížela, jakmile ji minul. Zneklidňoval ji, neustále se snažil navázat rozhovor, a ona si přitom tolik přála, aby ji nechal na pokoji. Zdálo se jí, že ji s tím lehce posměšným úsměvem celou dobu pozoruje. Byla rozpačitá i zmatená, a rozhodně nechtěla, aby Petr věděl, že se na něj dívá.