Neighbours [ James Cassells & Asking Alexandria ]

21.

Jakmile jsem se ocitla ve svém obýváku, sedla jsem si na svůj gauč a hned poté se znovu rozesmála. Začít s ním chodit bude ještě zajímavější než jsem si doposud myslela. Pomyslím si a zavřu na chvíli svoje oči.

-

Probudila jsem se na svém gauči ve stejném oblečení jaké jsem měla včera. Celá rozlámaná jsem se protáhla a poté si pomalu stoupla a vydala se do koupelny, kde jsem provedla hygienu na kterou jsem včera zapomněla - respektive, která nebyla uskutečněna kvůli mému usnutí. Celou dobu jsem si ve sprše pískala mé oblíbené písničky a jakmile jsem vylezla ze sprchy a obtočila kolem svém těla bílý ručník a následně setřela páru na zrcadla, usmívala jsem se. Věděla jsem, že důvod mé radostné nálady je James ač nerada jsem si to přiznala. Teď jsme vlastně pár. My dva. Dvojice lidí, které k sobě cítili nenávist, ačkoliv to je silné slovo. Však se ani tolik neznáme a to, že jsme se provokovali a snažili se zase na chvíli vrátit do našich mladých let - našeho dětství. Neznamená to přece, že jsme k sobě po celou dobu cítili jenom nenávist. V mém případě to tak nebylo, vážně. Bavilo mě ho provokovat a škádlit... Cítila jsem se zase na nějakou chvíli volně a mladě. Dobře je mi 22.. Mladá jsem teoreticky ještě furt, ale já se cítila jako puberťák, který už dávno nejsem. Puberťák, který nemá skoro žádné povinnosti.

Společně s omotaným ručníkem kolem svého snědého těla jsem se vydala do své ložnice. Navlékla jsem na sebe spodní prádlo a oblékla si modré džíny a bílé tílko s kulatým výstřihem. Černé vlasy jsem si rozčesala a prohrábla prsty. Z postele jsem si vzala svůj mobilní telefon a vytočila požadované číslo.

Po nějaké době to volající zvedl a já mohla slyšet jeho veselý smích.

,,Neruším při nějakém sexu?" Zeptám se a posadím se na svou peřinu.

,,Ne, jenom jsem byla něčím zaneprázdněná." Odpoví a já se usměju a zahledím se na zrcadlo, které bylo na mé skříni hned naproti mně.

,,Sexem?" Řeknu a uchechtnu se, když uslyším její povzdychnutí.

,,Tobě sex zřejmě chybí, když o něm takhle horlivě mluvíš a přemýšlíš. Koupím ti kaktus jestli chceš, aby tě měl kdo píchat." Poví a já protočím svoje hnědé oči a lokty se opřu o svá kolena.

,,Takže mi půjčíš nějaké ze své sbírky?" Zeptám se se levou rukou si chytnu pramen svých vlasů a zadívám se na své konečky, které by už potřebovaly zastřihnout.

,,Ne, moje kaktusy jsou jenom pro moje potřeby. Každopádně, co se děje, že mi voláš? Tvůj jebač ala soused od vedle tě už omrzel nebo si ho nějakým nedopatřením zabila a chceš po mně, abych s tebou šla zakopat jeho mrtvolu?" Odpoví s otázkou v hlase a já se ušklíbnu.

Tahle osoba mi tolik chyběla. Rachel byla jako já. Má stejný humor a debilní připomínky, otázky jako já. Občas mi přijde, že je jako moje ztracené dvojče. Kvůli občasným názorům na lidi z našeho okolí, které mám naprosto stejné. Rachel není ta typická holka, co chodí po kafíčkách a nákupech a rozbrečí se, když si zlomí nehet. Rachel je přesný opak je to holka do pohody i nepohody a je s ní sranda. Rozumím jí a ona zase rozumí mě. Nic víc ani jedna z nás nepotřebuje.

,,Nemáš čas? Že by jsme mohly zajít třeba na vodu?" Povím a poté uslyším, jak se v našem hovoru ozve její smích.

,,Takže voda jo? To je ta předehra předtím než mě zatáhneš do lesa, dáš mi do ruky lopatu a řekneš, že tady bude neoznačený hrob pro jednoho blbce, který ti kvůli svému večernímu šukaní nedá spát a ty už jsi to psychicky nevydržela?" Řekne a já svoje oči obrátím na bílý strop nade mnou.