Středoškolačka

4.kapitola

Jsem tak nervózní, že jsem zapomněla, co máme první hodinu. Kouknu se na hodinky. 8:30? Cože? To nemůže být pravda. Nejradši bych se otočila a šla někam pryč.

Co si vymyslím jako výmluvu? Říkám si pro sebe. Řeknu, že jsem byla u kékaře. Jo to zabere.

Zaklepu na dveře a asi po pěti sekundách vstoupím do třídy. Všichni se na mě podívají, včetně učitelky, Nickovy matky. Mám to ale štěstí..

"D-dobrý den, omlouvám se byla jsem u l-lékaře." Řekla jsem trochu zakoktaně. Sakra. "Rose, ty sama víš, že neumíš lhát." Poté, co to dořekla se na mě zvlástně podívala. Dost zvláštně. A mě dojde, že mám na sobě Nickovu mikinu. Sakra. Učitelka ukázalo na moje místo. Šla jsem si sednout.

Byla jsem v takovém šoku, že jsem ani nevnímala Nicol. Která mi pořád něco říkala. "Rose, že ten kluk, co se tí líbí je Nick?" Tuhle větu jsem ale vnímala. "No...vlastně jo..Ale víš, nikomi to neříkej prosím.." Tiše jsem ji odpověděla. "No neříkej mi, že spolu chodíte." Mám ji říct všechno? Říkám si vduchu, když v tom.."Slečny, teď máme chemii, Rose pojď k tabuli, Nicol tě bude následovat za chvíli." Super. Další pětka z chemie..Dávala mi neuvěřitelně těžký otázky. Dokonce i moji spolužáci na nás hleděly s otevřenou pusou. Vždyť toto by nevěděl ani o rok starší student. I Nicol měla lehčí otázky..Nakonec jsem já vyvázla s pětkou a Nicol s trojkou..

Hned co nás učitelka vyzkoušela, zazvonilo. "Rose, pojď semnou!" přikázala mi a já jsem s ní šla na chodbu. "Tak kde si byla? Obě moc dobře víme že jsi lhala!" Prokoukla mě. Proč všichni umí hlát a mě se to nikdy nepovede!! "Já jsem ale nehlala, vážně sem byla u lékaře." Nenechala jsem se. "A proč máš na sobě Nickovu mikinu?" Ptala se dál. "Víte..." Když v tom ololo nás prošel Nick. "Nicku, zastav se!" Přikázala mu také. "Ano mami?" Jen co to dořekl, podíval se na mne. Pak se porozhlédnu a uvidím jak všichni moji spolužáci odposlouchávájí za dveřmi. "Nicku je to tvoje mikina?" Zeptala se ho. "Ne není a i kdyby byla. Tady ve škole jsi moje učitelka, ne matka" Páni, je asi naštvaný. "Nicku, takhle semnou mluvit nebudeš, nashle." A odešla. Naštěstí. Ale Nick u mě pořád stál. "A ty jsi si taky mohla dávat větší pozor!" Řekl stále svým naštvaným hlasem. Byla jsem z toho smutná tak moc, až se mi do očí dostaly slzy. Nickovu mikinu jsem si svlékla, hodila sem mu ji do náruče a utíkala jsem na záchody. Tohle jsem od něho nečekala.

Zbytek dne ve škole jsem ztrávila sama v lavici, jelikož se Nicol udělalo špatně, musela jít domů. Konečně. Poslední šestá hodina skončila.

Sedím ve školní jídelně a před sebou mám zase nějaký blivajz. Pokusím se aspoň trochu z toho sníst. "Můžu si přisednout?" Slyším známý hlas. Trochu zvednu hlavu a uvidím tu mikinu. Nick. "Já už jsem stejně dojedla." Řeknu tak potichu, že mě možná ani neslyšel. "Ne počkej!" Zařval tak, abych ho slyšela, jelikož jsem už vážně byla na odchodu. Ignorovala jsem ho a pomalu mi začly stékat slzy. Ráno s ním bylo tak super, až na pozdní příchod do školy. A teď tohle.

Když sem vyšla z jídelny, slyšela jsem, jak za mnou běží Nick. Zrychlila jsem krok. A to jsem asi neměla dělat. "Rose, už několikrát jsem vám říkala, že do školy máte nosit přezůvky. Promluvím si z tvojí třídní, poslední dobou jsou s tebou jen problémy. A s tebou si to Nicku vyřídím doma." Řekla Nickova matka. Mám já to ale na ni dneska štěstí.

Šla jsem dál, až k mé skříňce a Nick šel vedle mě. Zastavila jsem se před moji skříňkou a Nick mě na ni přitlačil. "Omlouvám se Rose. Tohle jsem nechtěl. Ujely mi nervy. A já nechci, aby jsi kvůli mě plakala.Promiň." Vylítlo z něho. Tak blízko jsme si ještě nikdy nebyli. Má tak krásné hnědé oči. Skoro jsem nemohla dýchat jak na mě byl přilepený. "V pohodě." Řekla jsem chraplavým hlasem."Odpustíš mi?" Ja jsem se na ěho jen koukla a usmála se jako na souhlas. Neměla jsem sílu mluvit. Odtáhl se ode mne. "Nechceš zajít někam na čaj?" Ptal se tázavě. Proč vlastně někam chce jít semnou? "Ráda." Odpovím. "Ale ve čtyři mi začíná trénink. Musím tam být!" Dodám. "Dobře, půjdeme hned?" Ptá se dál. "Klidně." Řeknu tiše.