Stalker ✔

2.Návrat

Předem se omlouvám za chyby

Alexis

Neděle

„Píp, píp, píp, píp, píp" zase ten otravný budík ach. Budík jsem záhadně vypla a spala dál. „Alex stáveeeej!" zakřičela na mě máma, bůhví odkaď. Spala jsem na kraji postele, tak že jsem spadla a ozvala docela velká rána. Máma hned přiběhla „Co se stalo?" řekla docela vyděšeně. „Ale nic, jen jsem spadla, když jsem se přetáčela." Řekla jsem klidným hlasem.

Máma si oddychla „Je snídaně a příště si dávej větší pozor." Jen se usmála a já se jen uchechtla. Máma za sebou zavřela dveře a já šla do koupelny udělat ranní hygienu. Když jsem vylezla z koupelny, všimla jsem si papírku na mém nočním stolku. Vzala jsem ho do ruky a začala číst.

Ahoj princess

Už jsme se dlouho neviděli. Pamatuješ si, jak si mě viděla poprvé? Ale co to plácám, určitě ano. Tvé rty byly jako nejemnější hedvábí na světě. Ale teď k tématu, když si mě poslala do toho vězení, byl jsem smutný a naštvaný. Teď jsem venku z toho hnusného vězení kam si mě poslala. Když jsem se vrátil do toho zapadákova, slyšel jsem, že si se odstěhovala do městečka, kde jsem vyrůstal. Městečko Blacknees. Určitě si teď kladeš otázky, na které můžu odpovědět jen já, ale neboj, jednou ti na ně odpovím.

Ten den kdy si jela za svím psychiatrem byl jsem to já kdo tam stál a musím uznat, vypadáš ještě líp než předtím. Tvůj psychiatr neví vůbec nic co se s tebou děje, ale já ano. Za posledních pár měsíců co jsem tě pozoroval, si se uzavřela do sebe a byla si tak smutná, ale to se brzy spraví, neboj, já už se o to nějak postarám. :D

Tvůj milovaný Stalker.

PS. Ve spánku vypadáš jako neviňátko, ale moje neviňátko. Skusto říct vím rodičům a uvidíme, co se stane.

Jak jsem to dočetla, zděsila jsem. Jak se sem dostal, vždyť jsem měla zavřená okna a dveře byly taky zamčené (hlavní dveře). Teď se opravdu bojím, nevím, co mám dělat? Najednou se rozbrečím a slzi padají na mou deku, kde jsem seděla do teď. Za pár minut uslyším pípání mého mobilu. Byla tam zpráva od neznámého čísla, kliknu na tu zprávu.

Stalker: Neplač, už to bude jen dobrý. Jsem u tebe.

Nad tou zprávou jsem se zděsila. Bála jsem se jen trochu pohnout.

Stalker: Otoč se, jsem tady. Za oknem.

To mi nedá a já se otočím k oknu a tam stojí on. Chtěla jsem zakřičet, ale on byl mžiku u mě a dal mi ruku před pusu, abych nemohla křičet. Byla mu vidět jen ústa, tak že jsem viděla, jak se usmívá. „Ani nevíš, jak si mi chyběla." Řekl smutně a úsměv mu hned zmizel z úst. Já byla s toho trochu taky smutná.

Já vím je to přeci můj stalker, ale bylo mi ho přeci jen trochu líto. Uviděl mi na očích, že jsem taky smutná a tak se hned usmál. „Nebudeš křičet?" zeptal se už vážnějším výrazem. Já jen kývla a on mi hned na to pustil mé ústa. Jen se na mě koukal a já na něho.

Když vtom najednou někdo zaklepal a já si uvědomila, že jsem ještě v pyžamu. On se jen usmál a rychle vyskočil z okna. „Ano?" máma vešla do pokoje a změřila si mě pohledem „Kde ses zasekla, máš v kuchyni snídani?" já jen mykla rameny. Máma jen pokroutila hlavou „Tak se rychle oblékni a běž se nasnídat." Já jen kývla. Hned se jdu podívat, co si vezmu na sebe. Kdys jsem si oblečení vyndala ze skříně, hned jsem si to oblíkla.

Šla jsem do kuchyně se najíst. Když jsem dojedla, odnesla jsem talíř do myčky. Šla jsem okolo hlavních dveří, když vtom někdo zazvonil. Přišla jsem ke dveřím a koukla kukátkem. Zalapala jsem po dechu. Proč? Protože tam stál můj bývalý přítel, s kterým jsem se rozešla. Najednou začne mlátit na dveře a já se lekla. Začala jsem pomalu otevírat dveře. On se jen usmál „Ahoj, můžu dál?" „Já si nemyslím, že je to dobrý nápad." Jen se nejistě usměju. On jen pokroutí hlavou a vejde dovnitř.

On zavírá dveře a já začínám couvat do zadu, ale netrvá to dlouho a já spadnu na schod, které byly za mnou. On se zasměje „Si pořádku?" zeptá se už vážněji. Já jen kývnu. „Chci se k tobě vrátit." Řekne se sklopenou hlavou. Já si jen povzdychnu. On zvedne hlavu a kouká se na mě s nadějí, že řeknu ano. „Já nevím." Povzdechne si. „Já se změnil.

Přísahám. Dej mi poslední šanci." Jde na něm vidět, že se mu chce i brečet. Já jen pokývám hlavou ze strany na stranu, ale jeho reakci jsem vůbec nečekala „Ještě se uvidí, kdo tady bude brečet na posledy." Já se zarazila. On se otáčel, ale ještě se na mě jednou podíval, než odešel a řekl „kdy bys sis to rozmyslela tady má mé číslo na mobil." A ten papírek dal na botní, který jsme tam měli, a odešel.

Já tam pak seděla ještě tak deset minut a pak jsem vzala papírek, který tam nechal jen tak ležet. Vyšla jsem do pokoje a začala jsem brečet jako malé dítě, který mu seberete hračku. U tohojsem přemýšlela. Jak věděl kde jsem? Jak věděl, jakou mám adresu? Mnoho otázek,ale ani na jednu neumím odpověď.

Den pak ubíhal rychleji a já po večeři si šla lehnout. Byla jsem v posteli a koukala jsem se do blba. Po chvilce jsem usnula. Toto je má odměna za tento den.

Děkuju těm, který si tenhle příběh přečetli i těm, kterýho čtou. Fakt moc děkuju.