✨Miracolus Budoucnost✨

⭐Odhalení⭐

Než jsem stačila cokoliv říct Lyšaj vypadl z okna...

Marinett

Rychle jsem se šla podívat, jestli zemřel. Běžela jsem, co mi jen nohy stačily, abych mohla spatřit jeho pád. Bylo to kouzelné! Jakmile dopadl na železný plot, proměnil se na milióny bílých akumů. Žasla jsem nad tou nádherou a čas plynul okolo mě. Ztratila jsem jeho vnímání a chtěla se toho nespočtu malých tvorečků dotknout. Ale když jsem povyskočila, ihned mě do hlavy narazila vzpomínka. Kocour.

Otočila jsem se zády k oknu jen proto, abych zjistila, že je stále v bezvědomí. Přešla jsem k němu a pohladila ho po tváři. Možná je i dobře, že nevnímá. Musím ho dostat k mistrovi Fu. Rozhodla jsem se. Lyšaj padl a je naší povinností mu mirákula vrátit.

Zvedla jsem jeho bezvládné tělo ze zěmě a přehodila si ho přes rameno. Takhle se mi lépe nesl, když jsem ladně jako laňka přeskakovala z jedné budovy na druhou. Zapípala mi naušnice. Nemám moc času. Ale víc ho snad ani nebude potřeba. Jen dvě tečky.

Konečně! Má radost byla pouze v hlavě, ale pokud byste přiložili ucho k mým tvářím, stali byste se svědky nesmyslných povzbudivých slov. Stála jsem před dveřmi k mistrovi. Dobře. Nadechni se a vydechni. Zaklepej. Snadné, že? Ano, kdybych na ramenou nenesla kočičí váhu živé hmoty.

Mirákulum znovu zapípalo. Jedna tečka! Možná bych měla přestat plýtvat časem a konečně se odvážit zaklepat. Kdybych tak měla volné OBĚ ruce. Nakonec jsem do nich kopla tak silně, že to slyšet prostě musel.

Ale dlouho se neozýval. Je to sice postarší pán, ale tak dlouho by to netrvalo ani mrtvému Lyšajovi. A stále tomu nemůžu uvěřit. Porazila jsem ho! Sice s Kocourovou pomocí, ale ano!

Stále nic. Nedočkavostí - a zde i nervozitou - jsem se opět opřela do kopu. To už se ale dveře otevřely a já skoro přepadla. Jen skoro. A mistr se na mě usmíval od ucha k uchu. Jakmile však spatřil Kocoura, úsměv mu zmizel a nahradil ho starostlivý škleb.

"Pojď, děvče. Ošetříme ho," řekl s jistým úsměvem a s úklonkou se otočil. Zkousla jsem si ret a nervózně poklepala na zápěstí.

"Omlouvám se, ale už budu muset..." naznačila jsem a ukázala na náušnice. Mistr přikývl a pokynul mi, abych Kocoura položila na jednu z pohovek. Tu poslední službu vykonat musím. I když už skoro nemám čas.

Utíkala jsem do temné uličky, do toho nejčernějšího kouta, abych nebyla povšimnuta ani Kocourem a kočičím nočním viděním - i když pochybuju, že to dokáže, protože, přiznejme si, ani já neumím létat a to jsem údajně hmyz. Běžela jsem tak rychle, že jsem málem narazila do zdi. Když jsem našla rovnováhu - ano, centrum rovnováhy mám narozdíl od štěstí v pořádku - tak uslyším poslední zapípání. A je to. Najednou v koutě nestojí superhrdinka Paříže a lamačka srdcí, ale jen pouhopouhá nemotorná Marinett.

Povzdechla jsem si a sklesle si prohlédla to stejné oblečení, pod kterým mě zná pár přátel, které bych možná napočítala na prstech jedné ruky. Vyšla jsem ven z uličky, ale hned jsem se zarazila. Co ta tu dělá?!

Nenápadně na tváři vykouzlím nevinný úsměv a začnu si žmoulat rukávy blůzky. "To je mi náhoda! Dlouho jsme se neviděly, viď?"

"Marinett... jsi mizerná lhářka. Tak mi vysvětli, JAK JSI MI DOKÁZALA ZATAJIT, ŽE JSI BERUŠKA?!" Její zmatený výraz se rychle změnil na nadšený, že by skoro vyjekla. Uklidnila jsem ji, aby to nevyzvonila celé Paříži.

Chvíli jsem na ni jen tak zírala s pusou dokořán. Že já hloupá jsem si nedávala větší pozor! "Heh... jo, vypadá to tak," usmála jsem se nevinně a začala si hrát s culíky, protože rukávy u blůzy už jsou vytahaně dost. Teď mě tak napadá: Jak mě NEMOHLA poznat? Vypadám přesně jako ona. Jako Beruška.

"To je skvělý! Musím to okamžitě oznámit na blog a-" začala, ale naštěstí jsem ji stihla zarazit, než vykřikla další tajné informace. Dokonce měla v ruce mobil! Tak rychle jsem to nečekala.

"Alyo, podívej, to se nikdo nesmí dozvědět! Je ti to, doufám, jasné, že?" Založila jsem ruce na prsou a nasadila takový ten vážný výraz, kdy je to tajemství, které si obě vezmeme do hrobu. Alya si upravila brýle na nose a zamrakala na mě těma svýma velkýma očima.

"Fajn," odfrkla a přestala s tím prosebným kukučem. Namísto toho vypadala nanejmíň zklamaně a smutně. To jsou mi ale rychlé změny nálad. "Ale proč jsi mi to neřekla? Jsme přece nejlepší kamarádky."

Povzdechla jsem si. Ano, to jsem čekala. Nikdy dřív jsem nemyslela na to, že se to provalí a já budu muset čelit otázkám mé neskutečně zvědavé a vytrvalé kamarádky. Svět je plný náhod, nemyslíte?

"Alyo, promiň mi to, ale nemohla jsem to říct nikomu. A tím 'nikomu' myslím i vlastní rodiče a přátele. Dokonce ani Kocour mou pravou identitu neví. Tak mi slib, že to taky nikomu neprozradíš!" Zvedla jsem prst, abych vyhrožování dodala novou úroveň a dokázala tím, že to myslím smrtelně vážně.

"Neřeknu, na mé slovo se spolehni. Beruško," zašeptala a jemně se ušklíbla. Na ni se nedokážu mračit ani zlobit. Kruci, je to moje nejlepší přítelkyně! Nebo jediná?

"Ale jsem stále ta nešika Marinett, ano?" trošku laskovně jsem se zasmála a ruce spustila zase podél těla. Zvedla obočí a přikývla. Potom mě hrubě popadla za paži a stáhla mě dolů, abych se sehla.

"Dnes jdeš se mnou, Ninem a Adrienem do toho clubu, je ti to jasné?! A ne neberu jako odpověď." Znovu jsem měla oči skoro ven z důlků. Abych šla do klubu s Adrienem?! Nedokážu s ním prohodit ani půl slova, natož tam strávit tolik času! To se mám rozkecat o bagetách, které táta peče?!

"Aylo-"

"Buďto se mnou půjdeš, nebo se naučím novému sportu: Surfování na internetu. Marinett, internet!" řekla a mává mi s mobilem před nosem. Nenávidím, když mě může tak snadno ovládat. Jednou jí upíšu i duši...

"Ugh... faaajn," vydala jsem ze sebe a konečně mě pustila. Narovnala jsem se a upravila si oblečení. Neskutečný, jakou má sílu!

"V pět tě vyzvednu, tak buď připravená, kočko!" mrkla na mě a naposledy zamávala. Než jsem stačila cokoliv namítnout, už cupitala pryč zpět do ruchu ulic. Kočko? Sakra... Kocour! Jak jsem na něj mohla tak snadno zapomenout?!

Když byla Alya pryč, nenápadně jsem poklepala na kabelku."Tikki, dej si sušenku."

"Dala bych si i dobrovolně," pískla a já jsem slyšela jen chroustání. Nechala jsem jí chvilku na oddech, abych ji moc neuhnala - v jejich anatomii se fakt nevyznám a nechtěla bych jí nějak ublížit - ale poté jsem zase zalezla do kouta.

"Tikki, tečky!" zakřičela jsem a započala s přeměnou. Když jsem byla hotova, spokojeně jsem se usmála. "Tak a teď rychle k mistrovi Fu."

Po měsíci další část! :D wohooo
Omlouvám se za pravopisné chyby.
Děkuji za výpomoc KateBeforeNex LucyUnicateCorn mám vás moc ráda holky!
Doufám že se ti kapitola líbila!
Můžeš mě podpořit hvězdičkou nebo komentářem!
Jak užíváte školu?
Mějte se famfárově!!!
Váš Sajmon!