Bájné město

Kapitola 1

Má profese mě donutila se odstěhovat z mého současného domova.

Archeologie mě zajímala už jako malého kluka, kdy jsem vyhrabával z písku různě veliké druhy kamínků a schovával jsem si je do malé truhly pod postelí.

Truhlička z mého dětství cestuje se mnou, nikdy mě neomrzí prohlížet si zajímavé, legrační nápisy, jako například tady, bílý kamínek, křemen s popisem zub Archaeopteryxe. Truhlu odkládám k zavazadlům a s nechutí nastupuji do letadla. S velikým údivem vstupuji na palubu sám. Oblast, do které letím, není pro turisty priliš bezpečná. Čeká mě pětihodinový let. V kapsičce na protějím sedadle jsou informace o městě, kde bych měl vystoupit, tedy spíše seskočit padákem, není tam totiž žádná rovina pro přistání. Je čas. Já a moje zavazadla jsme poslání vstříc osudu do neznámé krajiny bájného města.

Nejspíš jsem se uhodil do hlavy, probudily mě a zvlátní zvuky a neobvykle nepohodlná zem pode mnou. Asi jsem ztratil vědomí, nebo mě klamou smysly, ale přede mnou se v dáli tyčí do výše neklidný Vesuv.

Je nemožné, abych se najednou objevil o 1936 let v minulosti ve starověkém městě Pompeje, vechno je tak živé a skutečné, mohu se podívat na život lidí, tehdy v moderním městě. Náhle z Vesuvu vyšlehly vysoké plameny a později velký černý mrak, který zakryl slunce a den se změnil v noc. Lidé nadále pracují a nebezpečné sopce nevěnují pozornost.

Nebral jsem ohledy na to, jak jsem se zde ocitl, ale pokoušel jsem se změnit minulost. Vichni mě ale přehlíželi, neuměl jsem jejich řeč, zkoušel jsem je varovat, stál jsem přímo před nimi, ale nikdo se na mě ani nepodíval, jako kdybych byl neviditelný. Všude kolem dopadaly rozhavené kameny, které bořily budovy. Bylo pozdě 24. srpna roku 79 dolo k erupci.

Byl jsem tam a zároveň nebyl, jen jsem koukal na tu katastrofu, na modlící se obyvatele prosíce boha o milost, viděl jsem gladiátory snažíce se pomoci zraněným, ale u většiny lidí vyhrávala chamtivost a jediné co je zajímalo byly peníze.

Z plynů a dýmu se mi zamotala hlava. Nepamatuji si co se stalo, vím jen, že jsem se vzbudil uprostřed kruhu lidí, který tvořili moji spolupracovníci. Ležel jsem na tom samém místě, jen o 1936 let déle. Město, které před pár minutami vypadalo pro archeologa jako ráj na zemi, se po 16 stoletích pohřbené v popelu změnilo na trosky. Stropy domů se zřítily, avšak zdi, podlahy a vnitřní výzdoba zůstala zachována. Nevěřil jsem tomu, že by to mohl být jen sen, bylo to tak opravdové. Nikdo mi nevěřil.

Doufám, že se vám můj první díl bude líbit, budu velice ráda za komentář nebo follow ;)

Eliss1012