VÁLEČNICE- bitevní pole

3.Kapitola

Jeli jsme lesem a byla taková tma že jsme skoro neviděli na krok.
Jela jsem na koni , mojí černou klisnu jsem v té tmě skoro neviděla. Vedle mě jel Ash na tmavě hnědém hřebci.
,,Nemáš strach?"zeptal se mě a čekal na odpověď.
,,Ne nebojím se. Hele tohle není moje první bitva a já mám docela praxi. Do mích třinácti let jsem byla pod tvrdým výcvikem a nezapomínej na to že jsem čarodějka."řekla jsem .
,,Aha a co tvý rodiče?"zeptal se opatrně.
,,Nikdy jsme je nepoznali, vychovával nás náš opatrovník a učitel. Teda aspoň do doby než jsme utekli, to mi bylo třináct. Od té doby se o sebe Staráme sami a vyhavuje nám to. Vím jen že moje matka byla čarodějka."řekla jsem trochu smutně. Byla jsem docela překvapená že mu tohle vyprávím moc lidem jsem to neříkala, asi na mě prostě udělal dojem.
,,To je mi líto",odpověděl a sklonil hlavu do země. S pohledem že by se nejradši uškrtil za to co řekl. Nemohla jsem se ubránit pocitu že si o mě pořád myslí že jsem křehká.
Před sebou jsem zahlédla konec lesů a uviděla jsem Alexe. Už na nás čekal, aby nám mohl vysvětlit jeho super složitou strategii.
,,Alex",řekla jsem a pobídla jsem klisnu ať jede rychleji.
Ash zvedl oči ze země a zadíval se dopředu na mého bratra já už jsem byla několik metrů před ním.
Dojela jsem k bratrovy a zlehka jsem ho objala, aniž bych seskočila z koně.
,,Alex já věděl že je na tebe spoleh, jsi tak skvělý diplomat",řekl s úsměvem a telepaticky dodal-,,měla by jsi mi představit toho mladého hezouna co s tebou přijel,"dělal si ze mě srandu.
,,Ale Alexi ty máš co říkat,kdo se tady furt kouká za holkama?"řekla jsem telepaticky. Věčně jsme se poštťuchovali, ale nevadilo nám to.
Ash mezitím na svém koni přiklusal vedle mě a podal Alexovy ruku.
,,Generál Ash _____,říkej mi Ashi",řekl s úsměvem.
,,Alex",řekl bratr poněkud chladně.
,,Mám strategii, takže ty půjdeš se svými muži...",řekl telepaticky, ale já jsem ho uprostřed věty utnula.
,,Alexi říkej to nahlas a říkej to Ashovi né mě, na mě je to stejně strašně chaotické",utnula jsem ho poněkud chladně a navíc jsem to řekla na hlas.
Podívala jsem se na Ashe v jeho obličeji jsem po chvíli našla pochopení.
Že by pochopil jak je to s naší telepaticky sítí?řekla jsem si pro sebe.
Alex mezitím začal Ashovi vysvětlovat strategii. Ash chápavě přikyvoval. Vypadalo to že to naprosto chápe narozdíl ode mě. Několikrát dokonce Alexovy něco navrhl a Alex to schválil, to se nestávalo. Ti dva si budou opravdu dobře rozumět, možná budou i přátelé.
Strategie byla domluvená a já jsem pochopila. Že naše pravé křídlo(čili moji muži)obejdou pole a půjdou na ně zezadu. Já jsem velela lučištníkům a tak jsem moje muže svěřila Ashovi a Alexovy.
Naším cílem bude zahnat může co nejvíc k řece. No já doufám že Ash s Alexem si poradí.
Zbývala asi hodina do úsvitu, když se všude rozezněli rohy. Jak naše Aderlandské tak i rohy našeho protivníka. Vlastně jsme vůbec nevěděli proti komu stojíme.
Bitevní pole byla rozlehlá louka, která měla z jedné strany les a z druhé strany řeku Niris.
Proti našim nastoupeným sedmi tisícům vojáků jich tu teď stálo deset tisíc. Všichni už jsme byli na svých místech.
Naši protivníci měli na šítech zeleno červené barvy.
Naši měli na šťítech zlatý štít a uprostřed bílou lilii, Ashovi vojáci měli stejný , ale místo zlaté na ní byla fialová. Většina vojáků byla oblečená v jejich barvách, takže já, Alek a Ash jsme dost vyčnívali z davu. Všichni jsme byli celí v černém
Já stála v čele lučištníků, ale sama jsem v ruce držela meč. Byli jsme na menším kopečku na kraji louky a já  rozdávala pokyny.
Ash  a Alek (nechtěla jsem mu furt říkat Alex, když jsem se jmenovala stejně, ) stáli každý v jednom čele vojska a podávali pokyny.
,,Připravit, zaměřit,pozor,teď!"křičela jsem na lučištníky v pravidelných intervalech.
Alekův plán vycházel, protivníci byli zahnaní k řece a už jich byla asi jenom půlka.
Po bitevním poli se válela spousta mrtvol, i když se zdálo že mezi nimi nebyli skoro žádní naší lidé byl to hrozný pohled.
Lučištníků zemřeli asi jen kolem dvaceti. Několik jich bylo zastřeleno protivníkem a někteří byli probodnutí.
Já sama jsem odrazila útok asi dvaceti mužů a ti tu teď leželi mrtvý. Jednou jsem zastihla Ashe jak se na mě nevěřícně, ohromeně a možná i trochu zděšeně podíval.
Protivníci začali velet a troubit na ústup, v tom okamžiku se něco stalo.

Díval jsem se daleko před sebe kde stál Alex, byl ode mě asi sto metrů a asi čtyřista metrů od Alex.
Spočíval jsem na ním pohledem a potom jsem zahlédl něco divného. Alex se prudce otřásl jako by jím projel náhlý bodavý mráz. A pak se strašně prudce otočil na Alex.
Alek už byl ode mě asi na padesát metrů a zakřičel na mě.
,,Jeď !"křičel na mě, myslím že i telepaticky.
Otočil jsem se na Alex, ta se sesunula na kolena a rukama si svírala hlavu.
Rychlé jsem se rozjel, ale dojel jsem k ní skoro stejně rychle jako její bratr.
Došlo mi proč, Alexův kůň měl na krku vypálenou další z kouzelných run,runa na zvýšení rychlosti. Zřejmě to byla Lexina práce.
Když jsem k ní dorazil nechápal jsem co se jí stalo, ona nebyla zraněná. Věnoval jsem Alexovy nechápavý pohled.
,,Ona není zraněná, ona má vizi",rychle mi odpověděl, zřejmě to vycítil přes jejich telepatické spojení.
Rychle jsem pochopil,ona není jenom čarodějka je to i jasnovidka,pomyslel jsem si.
Mezitím k ní Alex stihl doběhnout, klečeli jsme vedle každý z jedné strany a koukali se na ní.
Její průzračně modré oči už nebyli vůbec modré, byli našedé nebo možná skoro stříbrné. Držela se za uši, zřejmě slyšela něco co mi né.
Po tváři jí stékaly jedná jediná slza.
,,Lexi,Lexi,Co je?Co vidíš?"mluvil k ní Alex a jemně s ní třásl.
,,Je jich moc, strašně moc",odpověděl hlas který vycházel z Lexiných úst, ale vůbec nezněl jako ona.
,,Kolik ?"zeptal jsem se a lehce jsem ji podepřel aby se úplně nezhroutil. Ve chvíli kdy jsem se jí dotknul, jsem pochopil Alexův otřes, projel mnou děsivý mráz. Muselo ji to hrozně bolet, ta vize navíc nemohla být dobrá. Po tvářích jí teklo stále víc slz.
Zlehka jsem ji objal.
,,Sto tisíc, tisíc, tisíc, možná víc, je jich víc",dostal jsem její odpověď. Její pohled stále spočíval někam do prázdna. Alex který se do teď koukal na bitevní pole a zjišťoval jeho stav, který byl už naštěstí klidný se na ní šokovaně otočil.
,,Jak je to možné?",vyhrnul ze sebe neskutečnou rychlostí Alex.
,,Čas, čas, čas. Oni mají čas, ale mi né",dostal ledovou odpověď.
,,Kdo jsou oni?",zeptal jsem se.
,,Nevím já je nevidím,nemůžu je tu hrozná zima…"odpověděla.
,,Ale proč? Proč jdou po nás?"zeptal se Alex, měl ustaraný výraz, asi se bál o sestru, ale já jsem se nemohl tvářit o nic lépe.
,,My ,můžeme za to my, my tři, ty já i Ash.Pomsta, protože jsme děti čarodějů."řekla Lexi a celá se při tom klepala.
,,Proč? Nic jsme jim neudělali."podotkl jsem. Alek se na mě souhlasně podíval.
,,My né ,někdo dřív,nám blízký",řekla Alex.
,,Za chvíli omdlí",podotkl Alek.
,,Odnes jí někam, já to tady odvelím, poručík Hartword ti ukáže cestu",řekl .
Něžně jsem ji zvedl do naručí a poznal jsem že omdlela,už nepotkala. Chodbami hradu jsem se vydal za poručíkem Hartwordem.
Připadala mi až příliš lehká na to že měřila sto sedmdesát centimetrů, ale byla hubená takže to dávalo smysl.
Jejím očím se pomalu začala vracet modrá barva a její dech se uklidnil.
Přišli jsme do jejího pokoje, položil jsem ji na postel. Se vším co měla na sobě i s botami.
Rozhlédl jsem se po jejím pokoji. Byl jednoduchý, ale hezký ta holka rozhodně měla cit pro krásu.
Na bílích zdech byli namalování černí Motýlci.
Byla tu jedna dřevěná komoda, jedna jediná skříň a jedna postel, na které teď Alex ležela v mndlobách. Postel byla širokáma určitě i pohodlná.
Na to že to byl dívčí pokoj tu bylo až moc zbraní.
Hůl se skrytým bodcem na konci který byl označený jedovou runou, a na dřevěné části hole byl nápis, napsaný runami, stálo tam Alex Delarose.Tak hezké jméno pomyslel jsem si.
Nepřekvapilo mě že má nějakou runu skoro na každé věci v tomhle pokoji, byla to čarodějka a jasnovidka dalo se to čekat.
Kromě hole tu byl ještě kord, luk s toulcem a šípi, nespočet nožů a dýk a jeden bič.
Pootočil jsem se a zahlédl jsem knihovničku, v té byli jen samé tlusté knihy a přes polovinu z nich byli runové knihy.
Bylo tady docela šero v místnosti bylo jen pár pochodní, ale bylo tu útulné. Za to mohla i chlupatá medvědí kožešina která byla před Alexinou postelí. Ze zkoumání pokoje mě vytrhl Lexin náhlý pohyb.