Can you love me again?

16.část

,,No, tak tohle trochu nevyšlo podle mých plánů.“ Touto větou Louis prolomil ticho a napětí v autě, které po celou dobu cesty vládlo. William usnul a já se koukala z okna na ubíhající krajinu Louisova města.
,,Oh, vážně?“ řekla jsem sarkasticky. Byla jsem na něj nepříjemná a vím, že to bylo nefér, ale byla jsem jak naštvaná tak smutná z toho, že mě přítelova máma nemá ráda, kvůli chybě, kterou jsem udělala před čtyřma rokama.
,,Poslyš, omlouvám se za ní. Ona...já jsem jí celý měsíc brečel na rameno. Byl jsem vážně v háji, a teď když jseš tady zpátky..asi si nedokáže uvědomit, že jsi mě zase..slepila. Přece jenom, jsem její malej chlapeček.“ řekl s tichým smíchem.
,,Tak to mění všechno.“ zavrčela jsem.

,,No tak. Jí to přejde. Zvykne si na tebe.“ uklidňoval mě.
,,Ale já nechci, aby si na mě zvykala. Já..ty nechápeš to, že chápu proč mě nemá ráda. Má na to plné právo. Jenom bych chtěla, aby to..já nevím..přešla a měla mě ráda. Protože nechci..aby mě neměla ráda a tím způsobem i Williama. Chci aby měl dvě nejlepší babičky na světě.“ zašeptala jsem a otočila se na spícího Williama, jehož hlava mu sklouzla a teď mu bezvládně ležela na rameni.  
,,Slibuju, že se to srovná. Já jí domluvím, stejně tak Mark, který proti tobě nic nemá.“
,,Jak to můžeš vědět?“ zeptala jsem se a zavrtěla hlavou.
,,Prostě to vím. Je to můj táta.“ vysvětlil jednoduše.
,,Je to tvůj nevlastní táta.“ dodala jsem a odvrátila pohled.
,,To je jedno. Jestli sis nevšimla, mám jeho příjmení a navíc jsem s ním vyrůstal. Znám ho.“
,,Hmm.“ zahučela jsem a dál nic neříkala.
,,Až dojedeme domů, tak jí zavoláme, jo? Vysvětlíme jí to všechno a..“

,,Ne, já s ní nechci mluvit. Už tak mě nemá ráda a ty chceš, abych s ní mluvila. Řeknu jedno špatné slovo a všechna šance na to, že se jak říkáš, umoudří, bude v čudu.“
,,Dobře. Klid. Jenom nekřič, vzbudíš Willa.“ podotkl a otočil se na silnici.
,,Promiň.“ vzdychla jsem. ,,Já mám jenom pocit, že v poslední době, všechno na co šáhnu se mi zhroutí jako domeček z karet.“
,,Já vím.“ řekl jenom. Natáhl ke mě ruku a lehce mi jí stiskl. Usmála jsem se.

*Louisův pohled*

 

Zbytek cesty byl tichý. Alespoň jsem měl čas ne svoje zběsilé myšlenky, které mi poletovaly hlavou.
Zaprvé, nechápu proč se máma takhle chovala. Teda, vlastně chápu. Jsem její malej chlapeček a když se na prahu jejích dveří objeví holka, kvůli který jsem byl na dně a denně brečel...No, asi to nebyl zrovna dobrý nápad. Ale doufám, že se z toho nějak vyspí, nebo jí Mark domluví. Myslím že on, jakožto jediný muž v nynější domácnosti, když tam nejsem, pochopí, jak je pro mě El důležitá. Stejně jako pro něj máma. On to pochopí a domluví jí. V to doufám. A taky doufám, že se nepřikloní na její stranu.
Zadruhé, celou cestu jsem přemýšlel nad tím, jak to teď bude.
Dneska ráno mi kývla na to, že se mnou bude bydlet. Zajímalo mě, jestli s tím bude po téhle události stále souhlasit. Můj byt je od doby jejího návratu stále prázdný. Bydlel jsem u Stylesů, protože jsem se bál, že kdybych jí jenom na chvíli opustil, opustila by mě nadobro. A to jsem nemohl dopustit.
A zatřetí. Proč kurva sněží?! Je polovina listopadu a to bílý svinstvo se snáší z oblohy. Jak je to sakra možný.

Zaparkoval jsem na příjezdové cestě před domem Stylesů.
,,Wille. Vstávej, jsme tady.“ řekl jsem a jemně mu stiskl koleno. Nejdříve zatřepal víčky, pak narovnal hlavu a protřel si oči.
,,Broučku. Jsme tady.“ zašvitořila El a otevřela mu dveře.
,,To je sníh?“ zahučel.
,,Jo, zlatíčko. Jestli vydrží do zítra, budeš si v něm hrát, ano? Ale teď půjdeš spát.“ nařídila mu a vzala ho náruče, snažící se nedotknout jeho obvázané ruky.
,,Já nejsem ospalý.“ zamumlal a zabořil hlavu do jejího ramene.
,,Ale jsi. Půjdeš si hajnout. Já tam budu s tebou.“ slíbila mu a tím umlčela jeho námitky. Unaveně položil hlavu na její rameno a ruce mu bezvládně spadly podél těla.
,,Už jste tady? Nějak brzo. Stalo se něco?“ ozval se hned ženský hlas.
,,Ahoj všichni.“ pozdravil jsem. El beze slova prošla kolem všech do druhého patra.