V zájmu života

2.- Wendy

Blondýnka, která doteď bezhybně ležela na měkké posteli bledá jako mrtvola, se pohnula.

První se jen oklepala a za chvíli otevřela oči. V jejích bledě modrých očích se odrážela bolest a bezmoc. Chtěla se posadit, ale nemohla.

Chtěla se postavit, ale nemohla.

Chtěla odejít, ale nemohla. 

Celým tělem jí postupovala neskutečná bolest.

Pravou ruku a levou nohu měla obvázanou obinadlem.

Co se stalo? Proč tady je? Je nemocná? Měla autonehodu? Je tohle nemocnice nebo ne?

Snažila se vzpomínat, ale v její hlavě bylo prázdno. Samé prázdno.

„Konečně jsi se probudila, už jsem se o tebe bála."

Dívka se otočila za jemným dívčím hlasem. Ve dveřích stála hnědovlasá mladá dívka.

„Ahoj," pozdravila ležící blondýnku a hned se za ní vydala.

„A-ahoj?" opětovala jí blondýnka pozdrav.

„Jsi v pořádku?" zeptala se.

Blondýnka zakývala hlavou na znamení souhlasu a vzápětí sykla bolestí. Kdo je ta hnědovláska? Její kamarádka? Jako doktorka či sestřička totiž nevypadá.

„Zapomněla jsem se představit jsem Lea Vinndská a říkej mi jen Lea a jak se jmenuješ ty?"

Takže se asi neznají, co ale v tom případě tady blondýnka dělá?

Nadechla se k odpovědi: „Já se jmenuju-"

Dívka se zarazila, jak se jmenuje? Proč si nemůže vzpomenout? Měla tolik otázek a žádné odpovědi.

„Tak jak se jmenuješ?" zeptala se Lea a posunula si černé brýle na nose, jelikož jí stále sklouzávaly dolů.

„No, já nevím," přiznala se blondýnka, pohled upřela na svoje nehty. Některé byly bílé s třpytkami a další jen černé, u většiny nehtů se však lak už odlupoval. Jaká byla její oblíbená barva? Bílá? Černá? Zelená? Červená? Nebo modrá? Ale jaký odstín? Proč si proboha nemůže vzpomenout?

I Lea začínala být zoufalá, myslela si, že když se dívka probere a bude v pořádku hned jí pošle domů.

„A víš třeba, kde bydlíš? Kolik ti je?" zkusila to znova.

„Nevím. Mám v hlavě jen samé prázdno."

Zase bezúspěšně. Tak to bude těžší než Lea čekala. Tak to asi bude muset tady nechat. U sebe doma, kde bydlí se svými přáteli.

„Ty si opravdu si nic nepamatuješ?"

Lea dívce tykala hned od začátku, protože se jí to zdálo přátelštější, když byly skoro stejně staré.

„Ne, nepamatuju."

Lea si prohrábla své hnědé kudrnaté vlasy a zase si posunula své brýle.

„Jak ti mám vlastně říkat? Tak budeš třeba Wendy. To jméno se mi vždycky líbilo a k tobě skvěle sedne."

Blondýnka, které Lea dala nové jméno, jen hlesla tiché: „Tak jo."

Chvíli bylo ticho, ale potom se Wendy odvážila zeptat na věc, jež jí zajímala nejvíc.

„Jak jsem se tady vůbec dostala?"