V zájmu života

3.- Polopravda

„Jak jsem se tady vůbec dostala?"

Lea znervózněla, na tuhle otázku nebyla připravená. Nevěděla, jestli má Wendy zalhat nebo jí říct pravdu, že se chtěla zabít. Lea jí viděla stát na tom mostě, viděla, jak přemýšlela, o tom jestli je to správné, viděla ji skákat... nebo padat?

Lež má krátké nohy, s pravdou dojdeš nejdál. 

Proto se Lea rozhodla pro polopravdu. Její ústa zformulovala odpověď: „Spadla si z m- spadla si a bouchla ses do hlavy. Tak jsem tě potom odvezla k sobě domů."

Wendy se zamračila, ale v zápětí se usmála. „Díky, že jsi mi pomohla." 

Blondýnka stále ležela na posteli a snažila se vyhýbat jakémukoliv pohybu, aby si nezpůsobila ještě větší bolest.

Lea se zvedla a šla na malý balkon. Na balkoně bylo jen pár seschlých květin, které Lea pravidelně zapomínala zalívat a starý skleněný popelník. Hnědovláska s brýlemi nahmatala v kapse od svých kraťas zmáčknutou krabičku cigaret. Ne, nebude kouřit! Krabičku položila na kamenné zábradlí a potom se o něj opřela.

Lea se dívala na zahradu, pečlivě zastříhané keře, záhonky bez jediného byt' jen maličkého plevele, posekaná tráva, vše to bylo prováděno s obrovskou láskou. 

„Můžu?" ozvalo se za ní. Otočila se, Wendy se pokusila o alespoň trochu upřímný úsměv. Blondýnka k ní pomalu našlapovala, potom se také opřela o zábradlí a pohlédla dolů.

Překvapilo jí, jak je zahrada velká a jak opečovávaná je.

Po zahradě pobíhal černovlasý kluk a v náručí držel velkého keramického andílka s černými křídly. Položil ho záhonku barevných květin, poodešel kousek, ale zřejmě se mu něco nezdálo tak andílka čapnul a přemístil na jiné místo. 

„Kdo to je?" zajímala se Wendy a ukázala na kluka. 

„To je Owen, bydlí tady," odpověděla jí s úsměvem. 

Blondýnce zakručelo v břiše. 

Lea se tomu jen zasmála. „Chceš něco k jídlu?"

„Že se ptáš," uculila se Wendy.