Den na tu noc co jsem brečela Tarsio přijel. Veterinář mi řekl že má šroub v lopatce, že to jinak nešlo a že by pro něj bylo nejlepší kdybychom ho nechali utratit...
že by prý neměl vůbec chodit ven a měl by být jen na boxe. Nesmí chodit ani do výběhu, na kruhovku prostě nikam. A také by musel být bez kýble a s omezenou dávkou sena. A stejně prý do týdne umře. Mamka s Danielem tam byli, když mi to veterinář říkal.
Já brečela a brečela a brečela a byla jsem zatopená smutkem. Mamka taky brečela, ale ne tolik jak já.
Uplynuli tři dny a já měla deprese, už třetí den jsem nespala, ale pořád a pořád jsem brečela. Tarsio už neměl tu jiskru v očích jako dřív. Měla jsem ho tři roky a teď konec? :'( To nemůže být pravda. Hledala jsem na internetu jestli se nedá nějak zachránit, vrátit mu jiskru...
Tarsio byl na boxe a ležel, protože nemohl vstát. Nemohl chodit a nic... Byla jsem na dně.
ČTEŠ
Důvěra v koně I - Vždy pozitivní
Teen Fiction,,Proč ti nejvěrnější bytosti vždy nejvíce trpí?" Zašeptala vstříc plavé hřívě svého milovaného valacha. ,,A proč ti, kteří ubližují vítězí?"
