Desconeut

Část 3 - Svolávání

Prudká bolest hlavy a neodolatelné nutkání běžet ke Stromu. Přesně takhle nás Vládci svolávají, když nám potřebují něco sdělit. Nevím, jak to dělají, ale vždycky mě to vyděsí k smrti - stejně jako teď. Nic proti nim nemám, jen jejich metody jsou trochu drastické a kazí mi požitek z krásného dne. Po krátké chvíli bolest polevuje a zanechává za sebou jen to zvláštní nutkání, které jako by vás samo od sebe nutilo do chůze požadovaným směrem.
Většinou nás takhle svolávají počátkem jara, měla jsem to čekat. Naposledy jsem byla na Shromáždění s matkou a Vánkem. Nepamatuji si, o čem tenkrát mluvili, ale mám pocit, že to musí být důležité, jinak by snad tolik nenaléhali, abychom se scházeli.
Pár dní potrvá, než se všechny kočky shromáždí, takže nemusím moc pospíchat, i když jsem stále docela daleko.
Najednou mě osvítila ta myšlenka jako blesk z čistého nebe! Pokud svolávají všechny kočky, mohli by se tam objevit i mamka s bráchou! No jo, možná se chytám každého stébla, ale ta nepatrná možnost tu je... Co když tam vážně budou?
Rozeběhla jsem se přes louky Jižních svahů, kterými jsem se už pár hodin ubírala, a běžela skoro s větrem o závod. Opájela jsem se tou krásnou představou. Po dlouhé době jsem zase měla jasný směr!

Ani jsem si té kočky nevšimla, dokud jsme se neválely po zemi v jedné nepřehledné změti chlupů. Zarazil nás až strom, který se nám postavil do cesty. Ta kočka vztekle syčela a prskala, já odlétla o pár metrů dál a sotva se mi podařilo vyhrabat se na tlapky, už jsem musela uhýbat před ohnivou koulí, co mi mířila na hlavu. Naštěstí zmizela dříve, než stihla podpálit celý les.
"Jak se opovažuješ!" vřeštěla ta kočka a první kouli následovala druhá.
"Já... já nechtěla... moc se omlouvám..." zkusila jsem vykoktat omluvu, ale ona mé úsilí zcela ignorovala a dál po mně metala peprné nadávky. Skoro jsem čekala, kdy začne hořet ona sama.
"No tak! Dámy!" přerušil její běsnění sametový hlas. Za jejími zády se vynořil zlatý kocour. Blížil se k nám vycházkovým krokem s další kočkou po svém boku. Tvářil se, jakoby mu tu vše patřilo a měl nás všechny pod drápkem. První kočka, zrzka, okamžitě nechala vřeštění a láskyplně na kocoura hleděla.
"Raymonde, drahý! Sám jsi viděl, jak nehorázně mě smetla ze svahu!" Protočila jsem oči k obloze a druhá kočka se zachichotala.
"Vždyť jsem se omluvila!"
"Prosím tě! Udělala jsi to schválně, tak jakápak omluva!"
"To víš, že jo! Hrozně toužím po tom válet se tu s takovou koulí chlupů, jako jsi ty!"
"Ale no tááák," zavrněl opět ten kocour a já si všimla, že mě provrtává zkoumavým pohledem. Dělal to celou dobu? Ztuhla jsem a zamračeně mu ho oplácela. Kupodivu ho můj vražedný výraz jen pobavil. Jak já bych si teď přála odsud nenápadně zmizet. Nemám ráda společnost cizích koček. Obzvláště kocourů, co se tváří, že vám vidí až do žaludku.
Zrzka chtěla ještě něco namítat, ale rozmyslela si to a přitulila se k Raymondově druhému boku. Asi budu zvracet.
"Raději půjdu," vyhrkla jsem rychle a konečně přerušila náš oční kontakt. Překvapeně zamrkal, ale než stihl říct cokoliv dalšího, zmizela jsem v podrostu.

Proč já? Vždycky se ocitnu v takové ošemetné situaci. Jsem vážně takový nemehlo, nebo mám prostě smůlu? Ano, tím to bude. Vesmír mě nemá rád.
Dál jsem postupovala daleko opatrněji a zdálky se všem kočkám vyhýbala. Jistě, mohla bych jít prostě celou dobu neviditelná, ale byla bych dvakrát tak vyčerpaná a nejspíš bych daleko nedošla.
Strom stojí na malém kopci uprostřed obrovské Louky. Právě na ní se kočky shromažďují. Na jejím okraji jsem se vynořila po pár dnech. Poslední dobou koček v mém okolí přibývalo, ale naštěstí si mě moc nevšímaly a toho divného kocoura jsem už nepotkala.
Zastavila jsem se a hleděla na Strom, který se majestátně tyčil nad námi všemi. V tu chvíli mi něco došlo. Polil mě studený pot.

Kočky se shromažďují podle svých schopností. Oheň na jih, kde jsem právě stála, země na východ, vítr na sever a voda na západ. Ale co já? Kam patřím já? Naposledy jsem tu byla ještě jako kotě a mohla zůstat u matky. Ale teď? Ještě nikdy jsem se necítila tak sama...