Desconeut

Část 5 - Poslední

Trvalo další dva dny, než se všechny kočky shromáždily. Po celou tu dobu Shimaru neúnavně pobíhala Loukou a rozdávala pozitivní energii, které zřejmě má nekonečné zásoby. Elize vždycky připomínala malé kotě, co se každý rok rodí znova a znova, aby mohlo stále poznávat krásy světa plnými doušky s očima rozzářenýma údivem.

Maia přišla mezi posledními. Pod tlapkami se jí motala dvě koťata stará jen pár dní. Dvě malé chlupaté kuličky, kterým se sotva oči rozlepily.
Světle hnědá vodní kočka kdysi bývala krásná. Dnes však vypadala ztrhaně, srst pocuchanou a slepenou, jak se sem s koťaty vlekla až od Měsíčního vodopádu daleko na východě.
S těžkým povzdechem se sesunula na zem hned na okraji kočičího shromáždění, přitáhla si k sobě své potomky a láskyplně je olízla. Pár koček se po ní zvědavě ohlédlo, ale jinak jí nikdo nevěnoval moc pozornosti. Všichni netrpělivě čekali, kdy vše konečně vypukne.
Maie to bylo jedno. Chtěla se jen odplížit na nějaké klidné místo a odpočívat. Cesta, kdy střídavě nosila svá koťata v tlamičce, pro ni byla dost náročná i přes ztrátu jednoho z nich.
Malá kočička se narodila slabá a slepá, ale její ztráta stejně drásala Maiinu duši. Zahrabala ji u Stříbrného jezera a na to místo položila bílý leknín. Vodní kočky by měly být pochovány u vody. Maia si nemohla být jistá, jestli kočičce náležela voda, ale pevně věřila, že ano. Snad nalezne klid a odpustí jí, že se o ni nedokázala postarat...

Trvalo to jen několik úderů srdce, než se nad ní ozvalo veselé zamňoukání. Unaveně zvedla pohled k malé tříbarevné kočičce s očima přetékajícíma svěžestí jarní trávy. Na hlavě měla posazený věneček z květů různých barev, který se k ní dokonale hodil, jako kdyby se s ním narodila.
"Vítej mezi námi!" zahlaholila zvesela kočička a přátelsky se o ni otřela hlavou. Vůně květů Maiu zašimrala v nose. Vypadalo to, že kočička přetéká štěstím, že ji vidí, ale Maia si nemohla vzpomenout, kdo to je. Měla by ji znát? Jistě kočička jí byla povědomá... Ale Maia neměla přátele, kteří by ji tu tak radostně vítali.
"Jéé! To jsou krásná koťátka! Jsou tááák maličká!" pokračovala rozjařeně, když se odtáhla, a fascinovaně kulila oči. "Už mají jména?"
Maia se na ni pokusila usmát, ale do tváře se jí vloudil stesk nad mrtvým kotětem. V krku měla knedlík a nezmohla se na žádnou odpověď. Pomalu zavrtěla hlavou. Měla moc starostí s cestou na to, aby stihla svá koťata pojmenovat. Kočička zemřela bezejmenná.
"Nebuď smutná... Mrzí mě, jestli jsem řekla něco špatně." Zašeptala trojbarevná a v očích se jí zaleskly slzy. Smutně, téměř soucitně, si Maiu prohlížela. "Cítím z tebe takovou bolest..."
Loukou se prohnal svěží jarní vánek a pročísl kočkám srst, pohladil je po tvářích.
"Mrzí mě to," opakovala kočička s vědoucím výrazem. Ale nemohla to přeci vědět, ne? "Máš strach, že jsou tvá koťátka slabá, že? I ty jsi po té cestě zesláblá..." Potřásla hlavou a rozhlédla se kolem. Pak si odfrkla, přešlápla a mezi tlapkami se jí objevila rostlinka s velkými tmavě zelenými listy. Opatrně ji utrhla a podala hnědé matce. "Sněz to a dej i koťatům. Dodá vám sílu. Jednou z nich budou velcí a silní válečníci!"
Shimaru se naposledy usmála, otřela se o Maiu a olízla koťata. Pak se otočila a uháněla ke Stromu. Přišel čas zahájit Shromáždění.