Love Me! [Yaoi]

Kapitola 50

Osoi
Dnes jsem nemohl vůbec zaspat. Převaloval jsem se v posteli ze strany na stranu až někdy do tří ráno, než jsem konečně usnul. Možná bych se i vyspal, kdyby mě nevzbudil budík, oznamující šest ráno- čas na vstávání a přípravu do práce.
Tenhle krátkodobý spánek mi vůbec nevyhovoval, takže se stalo, že jsem do školy přišel nejen naprosto unavený, mrzutý, ale i s bolestí hlavy.
Opravdu jsem nemyslel na nic jiného než jen na to, až skončí všechny hodiny a já budu moct jít za bratrem do nemocnice. Byl jsem u něj až do večera, proto jsem přišel domů později než obyčejně.
Neměl jsem ani náladu na setkání s Hishikawou a to bylo co říct. Zřejmě jsem byl mimo i kvůli Izumi, která mi natloukla do hlavy, že mě nemá rád a určitě se každou chvíli rozejdeme. Obyčejně bych se nenechal takovou hloupostí rozhodit, ale teď se toho stalo tolik najednou, že jsem neměl ani čas se vzpamatovat, takže jsem i věřil, že by se něco takového mohlo stát.

Hishikawa
Ani nevím, jak se mi to podařilo, ale vstal jsem z postele hned napoprvé bez zbytečného odkládání budíku a převalování se v peřinách. Možná to bylo matčinou přítomností a vůní míchaných vajec, která se linula z kuchyně. Opravdu bylo fajn se dnes nestarat o povinnosti, které dělám každý den, když tu máma není. Konečně jsem se zase cítil jen jako obyčejný středoškolák a ne jako rodič s jedním synem, který ve skutečnosti byl můj bratr.
"Takže nezapomeňte, informujte o našem výletu ředitele a klidně i třídního učitele, aby o tom věděli a nedělali si starosti například s tím, jestli nejste nemocní nebo tak, dobře?" usmála se mamka na nás, když jsme se se Seijim posadili ke stolu a pustili se do jídla. Když padla řeč na třídního učitele, vzpomněl jsem si na Osoie. Jak se asi má? Možná, když je teď Ren v nemocnici, by bylo dobré, abychom se s Osoiem na chvíli odloučili. Přeci jen, já mu určitě taky přidělávám dost starostí, takže když odjedu na ten výlet s rodinou, určitě to našemu vztahu pomůže.

Seiji
Seděl jsem mlčky v kuchyni vedle bratra a přemýšlel. Nejen nad dnešním výletem, který potrvá, na mě, celkem dlouhou dobu, ale i na to, co se stalo včera. Jaký byl důvod toho, že nebyl Hishikawa ve škole? To ho tolik dostalo to, že mě přepadli? Kvůli tomu by přeci nezůstával doma, ne?

Vrtalo mi to hlavou, a tak jsem se rozhodl zeptat, když jsme oba vyráželi z domu směrem do našich škol. Sice jsem na něj byl stále bezdůvodně naštvaný, ale chtěl jsem tohle zjistit.
"Proč jsi včera nebyl ve škole?" zeptal jsem se přímo, bez nějakých okeců. Vypadalo to, že jsem ho celkem překvapil. Vsadil bych se, že si zrovna pomyslel: 'On na mě promluvil?' musel jsem se kvůli tomu ušklíbnout. Najednou na mě ale padla nejistota, protože Hishikawa se zatvářil nejistě.
"Oh, pravda. Vlastně jsem ti o něčem neřekl," zamumlal. "Ren je v nemocnici, jeho autobus měl nehodu," dodal. Nevím, co to bylo za pocit, který se najednou ve mně ozval.
"Ren?" zeptal jsem se. Normálně bych se o to nestaral, ale teď jsem se choval fakt zvláštně. Nebo spíše, moje pocity se chovaly zvláštně. "Počkej, je v pořádku?" ptal jsem se dál. Ren a v nemocnici? To si dělá srandu? Proč mi to sakra neřekl dřív?

Osoi
Když jsem přišel do školy, člověk, který mě jako první přivítal, byl ten, kterého bych dnes nejradši vůbec neviděl. Izumi. Opravdu jsem neměl náladu na nic, natož na ní. Jenže jsem měl holt smůlu.
"Tak co? Jak se má tvůj bratr? Probudil se už?" zašvitořila starostlivě a posadila se v kabinetu na svůj stůl, přičemž ladně přehodila nohu přes druhou. Najednou jsem litoval, že máme společný kabinet.
"Počkat... Jak o tom víš?" zeptal jsem se zamračeně, když mi došlo na co se ptala. Začal jsem si zatím připravovat potřebné věci na první hodinu.
Také poslední věc, kterou jsem teď po ránu chtěl, bylo bavit se o mém bratrovi. Pak jsem měl akorát ještě větší chuť odejít z práce a raději ho skočit omrknout, jak je na tom.
Izumi začala něco povídat a já z toho pochytal jen to, že už se to rozneslo po celé škole, takže o tom ví i ředitel. Zřejmě někdo, kdo pracuje v nemocnici, má něco společného s naší školou, takže to tu rozkřikl. Fakt báječné. Nechtěl jsem, aby to věděli všichni. Akorát pak budou za mnou chodit, litovat mě a přát bratrovi, aby se brzo uzdravil, i když o něm nic neví. Sice to nebylo nic špatného, ale já opravdu dnes na takové věci neměl náladu.
A jak jsem čekal, ony se doopravdy staly.
Nechodili za mnou jen spolupracovníci, ale i studenti z různých tříd a přáli mi přesně to, co jsem očekával. To mě ale rozhodilo ještě víc a na dnešní náladě mi to moc nepřidalo.
Trochu jsem se zklidnil až když jsem zalezl do své třídy a zahlédl Hishikawu, sedícího v lavici s pohledem zabořeným ven z okna. Chtěl jsem na něj promluvit, ale řekl jsem si, že to raději nechám být, protože bych se s ním nerad se svou hloupou náladou pohádal. Byl jsem toho teď totiž schopný.

Hishikawa
Neměl jsem na nic náladu. Najednou i ta maličká radost, kterou jsem měl dnes z výletu, upadla. Ani Osoi, kterého jsem mohl pozorovat při hodině, mi nepomohl. Když jsem totiž se Seijim odcházeli do škol, pohádali jsme se. Dost mě to překvapilo, protože jsem nikdy neviděl bratra takového rozhozeného.
Seřval mě za to, že jsem mu o Renovi neřekl dřív a taky za to, že když mě potřeboval, tak jsem se na něj vykašlal bez toho, aniž bych mu řekl důvod. Možná měl právo se zlobit, ale opravdu jsem zrovna teď nestál o takové dohady.
Myslím, že po Seijiho a Renově nehodě jsme teď všichni rozhození a nemá smysl se společně bavit, protože akorát náš vztah mezi sebou zkazíme. Proto jsem se o přestávky i o hodiny pro jistotu vyhýbal rozhovoru s Osoiem.

// Chtěla bych se omluvit lidem, kteří trpělivě čekali na nový díl. Nejen, že jsem neměla poslední dobou náladu na psaní, ale také nebyl čas. Různé výlety, tábor, oslava narozenin, nemoci a všechny tyhle hlouposti se rozjely zrovna ke konci prázdnin, takže jsem mnohdy neměla ani čas něco vymyslet, natož sepsat. Ještě jednou se omlouvám. Uvidím, jestli bude čas a nálada na psaní v pravidelných termínech jak tomu předtím bývalo. :)