Love Me! [Yaoi]

Kapitola 30

!Tento díl je jen z pohledu Hishikawy!

Další den mě máma vzbudila brzo, v tu dobu, co se chystala do práce. Jelikož pracovala i dnes, o Seijiho narozeniny, tak mě poprosila, zda bych se s ním neprošel někde po městě a nezašli bychom spolu třeba do obchodu, koupit mu dárek a tak. Že nechce, aby si myslel, že na něj kašle. Peníze mi samozřejmě dala po tom, co jsem souhlasil.
Odešla a já se svalil zpět do postele. Ale už jsem neusnul. A tak jsem vstal a šel udělat snídani. Jak sobě, tak i oslavenci.
Brácha se probudil kolem poledne. Jak bylo zvykem. Stále jsem se před ním cítil rozpačitě kvůli včerejšku, ale on vypadal jako vždy. S vlasy do všech stran přišel do kuchyně, podrbal se na stehně a podíval se na mě. Držel jsem v ruce talíř s palačinkami a na nich napsané "Vše nejlepší." Opravdu mě nic originálního nenapadlo.
"A jo... Já mám vlastně narozky," zamumlal Seiji a jakoby nic se posadil ke stolu a vyčkal, než mu podám ten talíř s palačinkami.
"Chceš mi říct, žes zapomněl na vlastní narozeniny?" zvedl jsem obočí.
"No a co? Není to nic důležitýho, narozeniny mám každý rok," ušklíbl se. Jak se od něj dalo čekat.
"Pff... No, tak jako tak se mnou půjdeš dnes do města a uděláme si takovou sourozeneckou procházku," usmál jsem se a sedl si se snídaní k němu. Nevypadal moc nadšeně. Ale to vlastně nevypadal nikdy.

Po snídani jsme se oba převlékli a rovnou vyrazili do města. Byl jsem vlastně rád, že zase po dlouhé době trávím s bratrem čas. On je většinu času totiž buď zalezlý doma, nebo u přátel. Naposledy jsme spolu někde byli... Ani nepamatuju.
"Tak, chceš něco určitýho?" zeptal jsem se ho v obchoďáku a rozhlížel se, co bychom koupili.
"Nevím, nemusíš mi nic kupovat. Ani máma. Ty peníze si mohla nechat," pokrčil rameny. "Ale mám chuť na kávu," zamumlal.
Usmál jsem se a rozcuchal mu vlasy, jak starší bratr dělává. "Tak půjdeme na kávu. Ty peníze mi máma dala, protože máš narozeniny a CHCE, aby sis něco koupil, tak si nestěžuj."
Slyšel jsem, jak si odfrkl a začal si vlasy uhlazovat. Stejně byly rozcuchané tak, jako vždycky. I kdyby si na ně napatlal tunu gelu, stejně by se mu zase rozcuchaly. Stejně jako mně.
Sedli jsme si do jedné kavárny a oba si objednali kávu s mlékem.
"Hele, kdy se nám naskytne taková možnost, být spolu?" zeptal jsem se ho a opřel si bradu o dlaň.
"Nevím..." pokrčil rameny a sundal si mikinu.
"No právě jen málokdy. Tak co kdybys mi řekl, co jsi poslední dobu dělal? Jak se mají přátelé, co je nového a tak?" ušklíbl jsem se.
"Nic novýho není," protočil očima. Věděl jsem, že není moc hovorný a nemá rád, když se ho někdo na něco vyptává.
"Fakt ne? Žádná holka, novej kámoš, či tak?" pousmál jsem se a on jen zakroutil hlavou.
Páčil jsem z něj další informace, ale moc mi toho neřekl. Hlavně, že on o mně toho ví hodně.
Číšnice nám přinesla objednávku, a tak naše konverzace utichla úplně.
Po chvilce se Seiji ozval sám od sebe. "A co ty a tvůj kluk?" zeptal se.
Málem jsem vyprskl tu kávu, které jsem se zrovna napil.
"C-co by?" zeptal jsem se. "Já a Osoi jsme se od včera neviděli, ale no, náš vztah se trochu posunul, eh..." rozpačitě jsem se zasmál.
"Fakt? Nerozešli jste se?" zeptal se překvapeně a trochu rozevřel oči.
Ztuhl jsem. "Ne, proč?"
"No... Já jen, že tamhleten kluk mi připomíná toho tvýho Osoie." prstem ukázal do uličky u jednoho z východů a sklopil pohled.
Otočil jsem se a semkl rty. To je Osoi... A taky Izumi. Co ta tu dělá? Co oni dva tu spolu dělají?! A proč ona si stoupá na špičky a chystá se ho políbit?! Otočil jsem hlavou, abych neviděl, co se právě stane. Ucítil jsem bodnutí u srdce.
"Jdeme," zašeptal jsem, oblékl se a vzal si kávu s sebou. Seiji udělal to samé a zamířil se mnou pryč. Nechtěl jsem tu být a koukat na to, co oni dva tam dělají.
To Osoi využil šance, že dnes budu s bratrem, a tak si vyrazil s Izumi? Chtělo se mi brečet. To je přeci podvádění...

"Promiň," zašeptal Seiji. "Neměl jsem ti to ukazovat.
Otočil jsem se na něj a smutně se usmál. "Ne, to já promiň, chtěl jsi jít na kávu, a navíc jsme spolu měli trávit čas, ale já potřebuju domů, nechci tu být... Na," podal jsem mu peněženku s penězi od mámy. "Já jdu domů, ale ty si něco kup," znovu jsem mu rozcuchal vlasy, ale teď už jen slabě.
"Zatím," mávl jsem mu a vyběhl ven, směrem domů.
"Zatím," šeptl Seiji za mnou. 

Omlouvám se, že se díl trochu zdržel, ale celý tenhle týden jsem se musela učit, abych zlepšila známky na pololetí T-T Doufám, že se dílek líbil, a budu se snažit příští díl vydat včas.