The Breakup - L.S. (CZ) ✓

4. kapitola

Harry se zhluboka nadechl a s tichým cinknutím odložil svůj hrnek na stolek před sebou. Nervózně si propletl prsty na rukou a přešel do kuchyně, kde se nyní Louis nacházel. Stále nepovšimnut se opřel o futra a prohlížel si ho. Znovu si prohlížel Louisův profil, jeho tvář, jeho tělo. A také jeho krk a ohryzek, když Louis pil vodu ze sklenice, kterou se osvěžil po návratu domů. Popošel o několik kroků blíže k němu, avšak stále zůstal v úctyhodné vzdálenosti.

Bývalo to takhle vůbec někdy dříve? Stávalo se, aby se vítávali i jinak, než dlouhými objetími plnými vášnivých polibků? Stalo se někdy, že se nevítali vůbec? Bolestné bodnutí u srdce Harryho přimělo sklonit hlavu a odtrhnout svůj pohled od Louise. Kousal se zevnitř do tváře a srdce v hrudi mu sice tlouklo tiše, ale také příliš rychle. Propojené dlaně měl najednou opět vlhké, jak jej začala pohlcovat nervozita. Následující minuty můžou rozhodnout o všem. O jejich vztahu, o jejich budoucnosti.

Přešlápl a odkašlal si. „Lou?" Jeho hlas byl náhle ochraptělý více než obvykle, nakřáplý od toho, jak s nikým v posledních dnech nemluvil. Jediné, co dělal v Louisově nepřítomnosti, bylo přemýšlení. O nich, o svých chybách, o možnosti jejich nápravy, o Louisově dokonalosti.

„Harry?" překvapeně se otočil brunet za sebe a s nevírou v očích se podíval na kudrnatého muže. Zdálo se mu to, nebo se Harry obtěžoval přijít dolů kvůli jeho návratu? Několikrát zamrkal, ale když se tak ujistil, že tu Harry opravdu je, zkoumavě si jej přeměřil. Když odsud před pár dny odcházel, nebylo to zrovna v nejlepším duchu. Stojí tu teď Harry, aby mu řekl, že si k tomu kufru má přihodit i několik dalších a má vypadnout? Nebo je jeho důvod jiný, o něco více světlejší?

Polknul, když si uvědomil, jak ztrhaný obličej Harry má. Nechal jej tu samotného jen pár dní, a přesto mu přijde, že ten muž před ním zestárl o několik let. Tmavé kruhy pod očima a lehce mastné vlasy pak jeho vzhled jen dokreslovaly. Co se tu sakra dělo, když tu nebyl? Může za to on? Pokud ano, měl by to brát asi jako pozitivum, protože tohle může značit jediné: Harry se zamyslel. A pravděpodobně dospěl k nějakému závěru.

„Já..." nadechl se Louis, ale dál už nic neřekl. Jen pusu zase s výdechem zavřel a naklonil hlavu na stranu, jak si Harryho prohlížel. Tiše si odkašlal. Nevěděl co říct a Harry evidentně také ne. Sledoval jej unavenýma očima a smutný úsměv mu spočíval na rtech. Jak by měl začít? Omluvou? Prosbou? Nebo nějak více vážně? Nakonec se rozhodl, že nebude konat slovy. Ne v prvé řadě. Došel až k Louisovi a tak, jak to od srdce cítil, jej prostě přitáhl k sobě na svou hruď a pevně jej objal. Na okamžik přestal dýchat, jak se snažil zadržet slzy tam, kde je jejich místo. V očích.

Louis pod náhlým Harryho gestem zkoprněl. Byl překvapený, nevěřil tomu, co se právě děje. Na jednu stranu se chtěl od Harryho ihned odtáhnout, a dát mu tak najevo, že je pro něj takovéto objetí po tolika týdnech nepatřičné, nemístné a že mu nepřipadá správné, ale na druhou stranu... celý jeho vnitřek křičel radostí. Netoužil celé ty týdny právě po tomto? Po ukázce Harryho náklonosti, po důkazu jejich lásky? Chvíli uvnitř bojoval sám se sebou. A pak se podvolil. Uvolnil se a nechal se Harrym objímat. Po dlouhé době. A objetí si plně užíval.

V očích ho zaštípaly slzy dojetí, když si uvědomil, že uplynula věčnost od jejich posledního objetí, od jejich posledního políbení a ještě větší věčnost je dělila od vzpomínky na jejich poslední milování. Stýskalo se mu po Harryho dotecích, tak moc se mu stýskalo! A teď, teď jej Harry objímá. Nosem nasával kudrnáčovu vůni, kterou mohl v poslední době cítit leda tak z Harryho oblečení, když jej házel do pračky. Bylo to tak dávno, co se spokojeně tulil ke svému manželovi a nos zabořoval do jeho sametové pokožky na krku. Pramen Harryho vlasů ho šimral na tváři. Pramen dlouhých kaštanových vlasů kroutících se do prstýnků vonících po jeho šampónu. Slastně přivřel oči.