Don't cry, my princess ✔

V deštivém a depresivním počasí jsem bez deštníku kráčela ponurými ulicemi Paříže. Slzy tmavých mraků nade mnou mi bubnovaly na hlavu v pravidelném a neustávajícím rytmu. Studený vítr mě štípal do už tak červených tváří, ale ani to mě nedonutilo zrychlit krok. Zamilované páry kolem mě rychle procházely, tisknoucí se k sobě pod jedním deštníkem, a snažily se zapadnout do nějaké kavárny či obchodu. Ignorovala jsem je.

Byla jsem promočená na kost, v balerínkách mi čvachtalo a z konečků vlasů mi stékaly kapičky déšťové vody. Byla mi zima, velká zima, mokré oblečení se na mě lepilo jako má druhá pokožka a husí kůži jsem měla po celém těle.

Hlavu sklopenou, přemýšlela jsem nad svým bolavým srdcem...

Jak jsem tak koukala na zem a na kaluže, kterými jsem bez okolků procházela a bylo mi jedno, že mi voda stříkala až ke kolenům na růžové třičtvrťáky, ponořena ve svých depresivních myšlenkách, všimla jsem si malé rudé růže, ležíc na kraji chodníku. Dešťové kapky do ní bodaly stejně neúprosně jako do mě a ona i tak, jen s lehkým chvěním, vytrvávala...

Zastavila jsem a sehnula se pro tu fascinující květinu.

Jakmile jsem ji zvedla blíže ke svému obličeji, narazila jsem na detaily, kterých jsem si předtím nevšimla. Květina byla mírně povadlá, některé plátky okvětních lístků chyběly a působila dojmem, že už toho hodně vydržela. Přesto ale skončila odkopnutá a sama napospas svému osudu.

Představovala jsem si, co všechno ta růže mohla zažít. Mohl ji koupit spolu s celým obrovským pugetem nějaký pohledný mladík své princezně k Valentýnu. Taky ji mohl otec koupit pro svou milovanou dceru k narozeninám či svátku. Stejně dobře ji mohl nějaký kluk darovat své dívce jako omluvu za nevěru, ale ta dívka ho s ní poslala k šípku...
Kdo ví, co se tu odehrálo. Mohlo se stát cokoliv...

Zavřela jsem oči a v hlavě si přehrávala všemožné scénáře minulosti této půvabné květiny. V každém z nich hrála důležitou roli dívka. Na místě oné dívky jsem si vykreslila sebe a přemýšlela, jak bych se na jejím místě zachovala.

Když mi v hlavě dohrál poslední příběh, bodlo mě nepříjemně u srdce. Až moc dobře jsem si uvědomovala krutou realitu - nic z toho se mě stát nemůže. Nikdo mě nemiluje. Nikdy mě nikdo nemiloval a nikdy ani nebude. Dali mi to jasně najevo, on a ta jeho banda...

Kdo? Adrien Agreste, syn slavného módního návrháře, moje starost, moje láska, moje...moje rakovina. Ano, miluju ho. Miluju ho tak moc, ale on mi dal až moc jasně najevo, že jsem nic. Úplná nicka, nula. Nikomu na mě nezáleží. Kdybych to teď ukončila, nikdo si na mě ani nevzpomene. Nechyběla bych ani mému černému kocourkovi, který na mě obvykle doma čekával a poslední dobou je na mě jako na cizího.

Znovu mě píchlo u srdce a já konečně otevřela oči. Můj zrak okamžitě padl na rudou růži, rudou jako krev, rudou jako rtěnka kabaretních spoře oděných slečen. Rudá a nádherná, ale přesto odkopnutá jako prázdná krabice od lodiček.

'Cítím se stejně jako ta květina. Zničeně, nepotřebně a sama proti všemu...'

Z pod očních víček mi vyklouzlo pár slaných slz, které se statečně vydávaly na pouť po mé, už tak mokré, tváři. Cítila jsem, jak jedna slza opouští linii mé čelisti a z brady padá na tu nebohou růži v mých chladných prstech, kde se rozbila o jeden z okvětních plátků a rozstříkla se na všechny strany. První slzu následovala druhá...

Nedbaje trnů na jejím stonku jsem si ji přiložila na hruď v místě, kde se nacházelo mé pošramocené a popraskané srdce, které ale i přes to všechno pořád vytrvale bilo v pravidelném rytmu, a tisknula jsem ji k sobě co nejpevněji. Chtěla jsem jí věnovat i ten sebemenší kousíček lásky, který jsem ještě nevyplýtvala na něj.