Fally Fally Falls [GF ff]

Bouře

Tu noc se Alexovi spalo špatně... Ne že by jeho tělo neuvítalo trochu spánku po téměř probděné noci, ale své dělala bouře, která se rozpoutala venku.
Mohutné hromy rozechvívaly okenní tabulky, blesky ozařovali jeho pokoj, chvílemi tak, jak by nebyl osvícený ani za slunného poledne. Jeho sny byly tak znepokojivé a divné, že nezvládl čapět na sedadle a místo toho si dal malou procházku skrz své vzpomínky. Nejhorší na tom všem bylo, že bouře se promítala i do jeho mysli... Ostrý vítr bičoval budovu, která se nebezpečně houpala, tak raději zalezl dolů, ke starším vzpomínkám, u kterých rozhodně nechtěl být a modlil se, aby to už přestalo. I když ve snech mohl všechno, jeho podvědomí vždycky bylo silnější než on samotný...

Když ucítil, jak se začíná jeho sen pomalu zasekávat, rozplývat a mizet, hrozně si oddychl. Potom ho ale polil studený pot, když si uvědomil, že ve snu bouře neskončila, takže bude pokračovat i v realitě. Snažil se probouzení se zastavit, ale marně.

Probudil se do šíleně hlasitého zahřmění. Vyletěl do sedu, zkopnul peřinu a natlačil se na studenou zeď, jeho vyděšené oči bloudily po tmavém pokoji. Oblečení měl propocené skrz na skrz, pásek ho tlačil, neviděl vůbec nic, až na matný, studený svit svých svítících, náramkových hodinek. Obrovské kapky hlasitě bubnovaly na sklo. Podíval se na čas. Ještě nebyly ani dvě hodiny. To... To bylo zlé. Hodně zlé.

Další blesk se prohnal před jeho okny a téměř okamžitě k jeho uším dolehlo dunění. Vystrašeně si přitiskl nohy k tělu a zabořil obličej do svých kolen, jakoby si myslel, že mu to nějak pomůže. Je to venku, ta bouřka je venku, nic se mi nestane, nic se mi nemůže stát, opakoval si a třásl se. Nešlo to. Do očí se mu tlačily slzy děsu, který nešel nijak potlačit.

Zvedl hlavu a znovu si prohlédl celý temný pokoj. Potřebuje se uklidnit! Co tuhle situaci dělá tak děsivou?! Snažil se donutit sám sebe k spolupráci. Bylo mu hlavně hrozně nepříjemně, venku byl neskutečný chaos, byl tady sám a navíc ta temnota... No ano, tma!

S nadějí se postavil a vyběhl ke dveřím, kde si pamatoval zapínač. Defakto po slepu ho nahmatal a už se těšil, že tady bude světlo, ale potom zjistil, že nefunguje. Jediné co dělal byl takový ten klapavý zvuk, pro zapínače charakteristický. Alex pomalu propadával panice. Pomalu?... Propadl tomu pěkně rychle.

S další vlnou naděje se vrhl na dveře. Nemůže tady zůstat. Nesmí! Když zjistil, že jsou zamknuté, byl to neskutečný šok. Chlapcovi se potilo celé tělo, slzy už nešly zadržovat. Začal lomcovat klikou, ale rychle zjistil, že to nemá žádnou cenu. Další záblesk. Dunění. Jakoby hned za jeho okny. Tiše, vyděšeně vyjeknul, oční víčka rozevřel, jak nejvíc to šlo. Musí pryč! Okamžitě!

Zbývala jenom jediná možnost. Vystrašeně se zadíval na dveře od balkónu a přišel k nim, snažil se rychle, ale strach mu to nedovolil, byl rád, že nestojí přimražený na místě. Zamknuté nebyly... Ale... Nemůže jenom tak skočit dolů! Jeho mozek šrotoval na plné obrátky, i když celým jeho tělem pulsoval adrenalin a tak nebylo jeho myšlení úplně čisté, bylo pěkně rychlé. 

Ten vystřelovací hák! 

Ani nevěděl jak, ale už ho držel v rukou a vskočil na balkón. 

Jak... Jak se to používá?! 

Uvědomil si najednou. Udělal první věc, co ho napadla... Namířil na podlahu a zmáčkl. Trhlo to jeho rukou, hlasitě prásklo o zem, že sebou ještě víc trhl a kupodivu zůstal ležet nehnutě na zemi. Rychle ho sebral a zahákl ho za zábradlí, jak nejpevněji to uměl. Ještě se vystrašeně podíval na temné městečko, rozkládající se pod ním. Normálně by si ten velkolepý pohled užíval, ale teď zrovna ne. Studené kapky deště bubnovaly o jeho oblečení, ledový vítr mu shazoval mokré vlasy do očí. Třásl se.