Her Secret (Marauders) CZ

6. sám

Rachel byla zoufalá. Už hodinu byla nucena běhat po zapovězeném lese. Její skupinka vyfasovala bystrozora Adoráda. Na začátku hodiny jim jen sdělil, že tady speciálně kvůli nim jsou tři mozkomoři. Nějak se ale zapomněl zmínit o obřích pavoucích a kentaurech. Zřejmě je prostě bral jako součást lesa. Tmavýho, ošklivýho a fakt děsivýho lesa.

Na tom, že byla zoufalá, měli podíl i její skupinkový partneři. Někde tady po lese totiž běhal Remus (Co když se mu něco stane?) a Bellatrix (Co když se jí nic nestane?).

O Rema se bála proto, že jí holky říkali, že je jejich kamarád a taky proto, že to vypadalo, že by to mohl být jednou i její kamarád. Celkově jí opravdu připadal sympatický.

Mezitím, co byly její myšlenky daleko u Remuse, tak celou dobu běžela. Začali ji totiž honit ti pavouci. Ani nevěděla, jestli jsou pořád za ní. Bála se otočit. Teda, jasně že se nebála otočit, ale bála se toho pohledu, co by se jí popřípadě mohl naskytnout. Ale strachy jsou od toho, aby se překonávali, a tak v běhu jen mírně natočila hlavu. Pavouci byli fuč.

Běžela opravdu dlouho a tohle cvičení bylo opravdu namáhavé a tak se Rachel rozhodla pro malý odpočinek. Sedla si na nejbližší pařez a začala hlasitě oddychovat. Sice chtěla být neustále v pohybu kvůli těm mozkomorům, ale když začala zase rozumně uvažovat, došlo jí, že šance, že ji v tomhle rozlehlém tmavém lese najde jeden z nich, je docela malá.

S nově nabytým odhodláním a sebevědomím vyskočila na nohy a začala se podle kompasového kouzla rozcházet zpátky k panu Adorádovi. Neříkal přece, že v tom lese mají být celou dobu. Chtěl po nich jenom, aby se ubránili mozkomorům. Což ale nejde udělat, když mě nenajdou. pomyslela si, a vycházkovou chůzí šlapala k hradu.

Už viděla špičky nějakých věží, když jí začala být zima. Přitáhla si svetr blíž k tělu a pažemi si objala hrudník. Zdálo se jí, že snad zahlédla nebelvírskou věž, když už začala být ta zima nesnesitelná. Zkusila chvilku běžet, aby se zahřála. Nepomáhalo to. Zkusila skákat do vzduchu, skákat na jedné noze, na druhé, zkoušela si v listí skákat panáka, ale bylo to houby platný. Zima jí byla pořád stejná, jestli ne větší. Z toho všeho skákání se jí ale přitížilo. Začalo jí bolet břicho. Bylo to, jakoby jí útroby tiskla neviditelná ruka... ledová ruka. Mozkomor.

Rachel si začala nadávat, že jí to nedošlo dřív. Vždyť o mozkomorech se učila snad už první ročník v Krásnohůlkách. A jak se mu vůbec podařilo ji najít?! Tenhle les je tak velkej a zrovna ona si vybere stejnou cestu jako mozkomor.

Mezitím, co spílala sama sobě, lesu a bystrozorovi, jí z tváře začala mizet barva. Vzpamatovala se tedy a horečnatě začala hledat nějakou hezkou vzpomínku. K tomu se ještě snažila kulhat směr bystrozor a tak hledání krásné vzpomínky nebylo zrovna nejjednodušší.

Najednou jí na mysl vytanula vzpomínka na Lily a Kate ve vlaku, jak jí oznamují, že jí o úplňcích budou pomáhat.

Ledová ruka stisk ale zesílila. Nevadilo to, protože Rachel byla připravená – skoro. Už jenom pilovala detaily, když se jí náhle zase celá vzpomínka sesypala. Nebyla dost silná, aby vydržela pohled na mozkomora. Kdysi slyšela maminku říkat, že opravdu silná vzpomínka, která vydrží mraky mozkomorů, je ta, která v sobě má lásku. Holky měla ráda, rodiče měla ráda, svou sovu měla ráda, ale nikoho z nich nemilovala. To Potter to asi má lehký. Stačí mu pomyslet na Lily, jak se směje a rázem by odrazil tisíce mozkomorů, zatímco ona se tady klepe před jedním. Koukla se tedy na něj.

Před ní stála postava v dlouhém plášti, která se tyčila až ke korunám nejmenších stromků. Obličej měla celý zahalený kápí. Z pláště byla vidět jen ruka, ruka lesknoucí se slizem, která se k ní natahovala blíž a blíž. Krásná vzpomínka už byla dávno pryč a mysl jí začaly zaplavovat vzpomínky na Šedohřbeta, jak se k ní zezadu v noci přiblížil a strhnul jí hlavu dozadu, aby měl přístup k jejímu hrdlu. Také vzpomínky na plačícího otce nad její postelí, tiše vzlykajícího: "Nemám dceru. Vzal mi ji.", když si myslel, že spí.

Ledová ruka ji už přímo drtila. Mozkomor se jakoby chraptivě nadechl a Rachel se protočily panenky, protože právě teď už nemělo cenu bojovat. Tolik zlých a smutných vzpomínek – to už přece prohrála...

Jako hadrová panenka se zkácela k zemi.

***

Remusovi se tenhle úkol nezdál. Co když se někomu něco stane? Jak se to dozví učitelé, nebo bystrozor? Kdo jim přijde pomoct, když bude nejhůř? Co je sakra účelem tohohle strašnýho cvičení?

Odpověděl si na všechny otázky. Ten, komu se něco stane to má fakt blbý. Nikdo se to nijak nedozví - seš tady sám. Nikdo ti pomoct nepříjde, nikdo o tobě neví – si sám. Účel?! – naučit se být sám.

Jo, sám se cítil. Vůbec si už od doby co je pan Adorád vypustil do lesa, huboval, že hned na začátku nepopadl Rachel za ruku. Nemusel být tady uprostřed Zapovězenýho lesa sám. Ani ona nemusela být teď sama. Třeba by se spolu seznámily. Třeba by o ní zjistil víc. Ale nic naplat.

Remus přeskočil jeden pařez a za stálého běhu se kouknul na hodinky. Za 15 minut má být konec hodiny. Použil na hůlku kompasové kouzlo a rozklusal se tedy směrem k bradavickému hradu.

Běžel pomalu. Nezdálo se mu, že má kam spěchat. Už totiž začal rozpoznávat nad korunami stromů vrcholky hradních věží.

Koukal se pořád před sebe a bylo mu tak nějak jedno kde je, hlavně, když se přibližuje k hradu. Les byl všude jednotvárný a tak nebylo proč se koukat do stran. Zato pod nohy by se měl koukat. Kdyby se sem tam koukal, tak by třeba nezakopl.

Upadl na zem dost bolestivě. Spadl na tlustý kořen mohutného dubu. Na předloktích ucítil krev. Nebylo to tak hrozný. Hrozný bylo to, že zakopl o ležící Rachel.

Její tvář, která byla ráno plná barvy, byla mrtvolně bledá. Její dýchání – mělké.

Remus chtěl být původně v lese s Rachel. Ale teď, když mu tady ležela u nohou a on nemohl zavolat nikoho na pomoc, se zase cítil sám.

Já vím. Trochu deep kapitola, ale musela takhle být. Votes i komntáře potěší.

Vaše Lucy