Her Secret (Marauders) CZ

45. kdo zláme víc srdcí

„Lily! Zastav se, prosím!" volal James na rudovlasou dívku, která si to umanutě šlapala do schodů neznámo kam.

James si nebyl jistý, co rudovlásku popudilo víc. Jestli to že jí o tom, co se stalo mezi Rachel a Srabusem na Astronomické věži neřekli, nebo to že to Srabus nepřišel říct rovnou jí. James osobně doufal, že se zlobí kvůli prvnímu důvodu. I když by samozřejmě bylo nejlepší, kdyby se nezlobila vůbec.

„Nemusíš za mnou chodit!" křikla nazpátek.

A on v jejím hlase znovu zaslechl bolest. Takže nejspíš to je ta druhá možnost. Potichu zaklel.

„Fajn. Tak já teda jdu do společenky." Dělal, že jde dolů.

„Jamesi?" zavolala za ním tenkým hláskem – hádal, že se za ním úzkostně kouká.

„Ano, Lily?" zeptal se, jakoby už ztratil zájem o to jí nadbíhat.

„Počkej, prosím."

James tušil, že tahle metoda zabere. Jindy by si připadal jako král manipulátorů, ale teď byl prostě jen rád, že se s ním rozhodla bavit. Od té doby, co se jí svěřil, že ji miluje, se spolu viděli jen párkrát a ani jednou neměli příležitost si pořádně promluvit.

Sednul si tedy do okenního výklenku, který byl v mezipatře tohoto schodiště do neznáma, a čekal na Lily, až k němu sestoupí a sedne si vedle něj.

„Jsi v pořádku?" zeptal se, když tak učinila.

„Měla bych být." Usmála se smutně a přišoupla se blíž k němu. Kdyby se k ní jen malinko naklonil, mohl by ji políbit.

Neudělal to. „Já se ale ptal, jestli jsi doopravdy v pořádku."

„Nejsem." Koukala se na něj, jako by žádala o odpuštění za to, že není. V jejích zelenkavých očích se mísil smutek s vinou.

„Proč?" řekl jednoduše.

„Je mi to líto, víš? Byli jsme si se Severusem moc blízký. A teď je to prostě pryč. Vím, že už to budou dva roky, co jsme se pohádali, ale když si na to vzpomenu, bolí to pořád stejně."

Jamesovi vyschlo v ústech. Doufal, že Lily aspoň zmíní slovo kamarád v kontextu se Snapem, ale to neudělala. „Cítíš k němu něco?" zeptal se a zadržel dech.

Lily vykulila oči a ve tváři se jí mihl výraz naprostého překvapení. „Proboha to ne. Ani teď, ani předtím. Byl něco jako můj bratr."

Pořád by byl James radši, kdyby místo bratr použila slovo kamarád. To bylo míň svazující. Ale to, s jakou upřímností to vyslovila, ho odzbrojilo. Někdy se jen tak v průběhu hovorů s ní pozastavoval nad tou skutečností, že se s ním Lily skutečně baví. Nehází po něm knihy, nekřičí na něj, ať táhne do pekel a tak. Podivil se nad tím i teď a znovu začal děkovat všem mudlovským bohům, na který si vzpomněl, že to tak je. Už by si nedokázal představit normální Bradavický večer, bez jejich tichých rozmluv u hřejivého krbu. A ten krb nebyl jediný, co ho vždycky hřálo. Její studená barva očí se při pohledu na něj změnila a začala plát tak jasně, až se bál, že ho její oči tvaru mandlí spálí na popel. Mimochodem on by proti tomu v těch chvílích rozhodně nic neměl.

„Jamesi?" zamávala mu rukou před obličejem. „Jsi v pohodě?"

„Co? Já? Jo..." vykoktal a uchechtnul se jejímu nevěřícímu výrazu. Zřejmě se jí mockrát ještě nepoštěstilo, že by ho někdy slyšela koktat. „Promiň." Omluvil se jí s malým úsměvem. „Jen jsem přemýšlel nad tím, jak moc tě miluju."