Her Secret (Marauders) CZ

42. volba

Lily se měla probudit na ošetřovně. Madame lékouzelnice by na ní měla být přísná a měla by ji nutit pít hnusný lektvary. S tím vším Lily počítala a v jistých ohledech s tím byla smířená. Ale nic z toho se nestalo. Když otevřela oči, byla v jedné z Nebelvírských ložnic - to poznala podle červených závěsů. Koukla se zpaměti doprava, kde měl stát její noční stolek. Pokud teda byla ve své ložnici. Což nebyla. Na stolku chyběli její věci.

„Konečně. Už jsem se začínal nudit." Řekl povědomý hlas, který podle všeho vycházel z postele nalevo.

„Co tady dělám?" zeptala se, ale neobtěžovala se na Jamese pohlédnout. Místo toho dál zarytě koukala na pravý rám postele.

„Před chvílí si tady spala." Uchechtnul se.

„Nech toho. Proč nejsem na ošetřovně?" na vtípky neměla zrovna náladu. Zvlášť když se jí připomněla rána na rameni.

„Protože jsem tě sem odnesl."

„Proč?"

„Nechtěl jsem tě tam nechat. Ta ježibaba tě tam chtěla držet až do zítřka, i když jsem jasně viděl, a sama mi i řekla, že už jsi v pořádku." James zněl malinko ublíženě. Lily ale v tuhle chvíli neoplývala vděčností.

„Proč nejsem u sebe v pokoji?"

„Tolik otázek." Povzdechnul si. „A já se těšil, že s tebou bude nějaká zábava."

„Pottere..." povzdechla si také a chtěla mu něco říct hezky od plic, ale on ji přerušil.

„Víš co? Všechno ti řeknu. Jen zůstaneme u jména James, jo?"

Lily se přidušeně zasmála, ale kývla hlavou – pořád se na něj nekoukla.

„Jsi tady, protože do holčičích ložnic kluci nemůžou. Nemohl jsem tě tam odnést. A Kate a Rachel jsou zas na vyučování. Jenom mě ježibaba nakonec omluvila, abych tu mohl být s tebou. Stačí?"

„Popravdě... jo." Vlastně od ní bylo před chvílí hloupé, říct mu Pottere. To on jí odnesl na ošetřovnu a poté i z ní.

Koukla se na něj, ale stejně se k němu neotočila úplně. Už mu chtěla poděkovat, když ji napadlo ještě něco jiného. „Kde je Patric?"

James sebou škubnul a Lily se hned kousnula do jazyka. Litovala té otázky, jen co ji vyslovila. Sice ji to zajímalo, ale ptát se na to Jamese jí připadalo malinko kruté. Radši se znova zakoukala na rám.

Jamesovo vláčivé vysvětlování o tom, kde přesně se prý její miláček nalézá, neposlouchala.

Její oči utkvěly na jedné větě na dřevě. Stálo tam: Dokud bude existovat dobro, budu já milovat Lily Evansovou.

Zírala na tu větu a podle písma bezpečně poznala toho, kdo to psal. Srdce se jí rozbušilo a do tváří se jí nahrnula červeň. Věděla, že ji má James rád a že se mu líbí, ale aby ji miloval? Sice to pořád říkal, ale člověk nemůže myslet vážně něco, co křičí přes celou velkou síň. Aspoň tak si to myslela.

„Země volá Lily! Tady!" opakoval James, když asi na něco neodpověděla.

Lily se na posteli posadila a otočila se čelem k němu. „Ty mě miluješ?" zeptala se ho nevěřícně. Neměla to vůbec v plánu, ale už to nemohla vzít zpět.

On na ní chvíli koukal zřejmě neschopný slova. Pak řekl: „Jasně, že jo. Co sis myslela?"

Jeho přímá odpověď ji překvapila. A její srdce přitom motalo kotrmelce.