Zjizvený Polibek

Povstání

Probouzím se přivázaná k operačnímu stolu. Nade mnou světlo, kolem mě tma. V puse mám roubík. Ze samého strachu ani nemrknu. Slyším kapání vody a bzučení žárovky. Chce se mi řvát, protože jsem tady, chce se mi brečet ze strachu, který mnou teď proudí, chce se mi smát z tý ironie ve který se teď nacházim. Náhle uslyším cvaknutí dveří a pomalé kroky. Pak se nade mnou objeví a strašně divně se na mě usměje. U normálního člověka by to byl milej úsměv, ale na jeho obličeji  to rozpoznáte jen těžko. Nic neřekne. Vůbec nic. Jen tam nade mnou tak stojí a zírá do mých očí, jak by je chtěl svým pohledem propálit. Potom se ke mě přiblíží tak, že by jsme se mohli dotknout špičkama nosu. Zavře oči a s hlasitým dýcháním mi přejíždí hlavou po těle. Moje srdce bije a tělo se potí. Už to dál nevydržím! Je mi to strašně nepříjemný a jelikož na sobě mám jenom spodní prádlo, cítím šimrání jeho vlasů, kamkoli se se pohne. Aniž bych to čekala mě najednou chytne ostrá bolest do břicha. Pálí tak neskutečně až mám pocit, že brzy omdlím. Ale v ten moment  začne ustupovat, takže neomdlím. Chytrý. Potřebuje abych trpěla i když už si nepamatuju proč. Pak mě několikrát pořeže po celým těle dokud nevytáhne bičík a začne mi přes ty rány švihat. Řvu tak moc až mi z očí tryskají slzy a z pod roubíku vytékají sliny. Během celého tohohle procesu neřekne ani slovo. Když už je mi opět na omdlení, znovu přestane. Takhle to pokračuje celou věčnost. Nakonec mě celou vyčerpanou a znehybněnou nechává samotnou.

Probudím se se strašnou žízní, špinavá a v totálně nepopsatelném stavu tam, kde jsem předtím samým vyčerpáním usla. Po celé věčnosti se tam opět objeví a když mě uvidí nezmohne se říct nic jiného než ,,Moc ti to sluší kočičko." Je mi z něho na zvracení! Pak se nade mě nahne a s mým překvapením mi sundá roubík. Já vyprsknu všechny ty sliny, které se mi v puse nahromadily a pak se zhluboka nadechnu a oddychuju ještě nějakou chvíli. Pak se nade mě nahne se sklenicí vody a já už už čekám, že mi dá napít, ale on jí místo toho na mě se slovy ,,Napij se!" vychrstne. Cukla jsem sebou a samozřejmě se mi do pusy nedostalo ani třetiny obsahu tý skleničky. Naštvala jsem se a pokusila se mu něco říct, ale místo slov jsem jen něco zaskřehotala. Nemohla jsem ani promluvit. On se jen zasmál. Pak složil celý stůl i se mnou na zem, zahákl ho a vytáhl nahoru ke stěně tak, že jsem teď byla stejně vysoko jako on. Podíval se na mě a jemným hláskem se mě zeptal ,,Kdopak jsi?" Já jsem si nejdřív musela pořádně odkašlat a až pak jsem mu chraplavím hlasem odpověděla ,,Natalie Manning - Špatně!" zařval na mě a vlepil mi facku až se mi  podlomila celá hlava. ,,Kdepak jsme? - Já nevim. - Lžeš!" a udeřil mě znova. ,,Já nelžu! Nikdy jsem tady nebyla jasný?!" zakřičela jsem na něj. To jsem ale neměla dělat, protože mě za to několikrát švihl bičem. Než jsem se vzpamatovala, položil mi další otázku ,,A kdopak jsem já hmm?" Aniž bych postřehla na co se mě ptal ze mě vypadlo ,,Nevim." Teď se už hodně naštval. Odvázal mě, chytl mě za vlasy, dotáhl před zrcadlo a řekl ,,Jo tak ty nevíš! A odkud máš teda ty jizvy co?! Tak odkud?!" řval na mě. ,,J-joker" vykoktala jsem, ale on mě místo souhlasného kývnutí, zatáhl ještě víc a mojí hlavou bouchl o to zrcadlo, které se s třískotem rozlítlo na kousky po podlaze. Pak moje bezvládné tělo nechal spadnout k zemi.

Probrala jsem se opět přivázaná na lehátku s krvácející ránou na hlavě. Nedá se ani popsat, ta bolest, kterou jsem teď prožívala. Vrátil se a s malým defibrilátorem v rukou se začal znova ptát ,,Takže. Zeptám se tě znovu. Kdo jsi? - Už jsem ti to řekla! Natalie Manning!" křikla jsem na něj a v ten okamžik se celé mé tělo otřáslo pod elektrickým proudem vycházejícím od mých spánků. Bolelo to. A bolelo to hodně. Ostatně jako všechno co mi tu prováděl. ,,Neboj se! Já z tebe to jméno dostanu!" řekl mi sebejistě. V tu chvíli mi nezbývalo nic jiného, než se pomodlit abych to přežila.

Netuším jak dlouho mě tam mučil pod elektrickým napětím ani jak dlouho mě mlátil aby ze mě dostal všechny ty věci, které chtěl slyšet, ale jednoho dne přestal. Nevím co se stalo, ale prostě přestal. Místo dalších mučících metod přede mě dal televizi a na ní pustil všechno co si nahrával. Od našeho prvního sezení až po naší poslední strávenou chvíli. Sama jsem nemohla uvěřit tomu co jsem musela pozorovat. Jakou pozornost jsem mu věnovala, protože mě přitahoval. Jak jsem se na něj dívala, protože tomu nešlo odolat. Jak jsem se dotýkala každýho kousíčku jeho těla, protože se mi to líbilo. Viděla jsem i nahrávku, na který mi dělal ty jizvy. To nejsem já! Tohle přece nemůžu být já! Zatraceně! Tohle nejsem já! Řvala jsem sama na sebe. Moje osobnost byla totálně rozpolcená. Už jsem nevěděla kdo jsem. Tahle nicota mě užírala zevnitř. Potřebovala jsem si rychle nějakou přivlastnit, jinak bych se úplně zbláznila a tak jsem skočila po té jediné, která se mi už tak dlouho nabízela. Po Nalinn Mane. ,,Já jsem Nalinn Mane." odpověděla jsem konečně správně po asi milionté Jokerově otázce. Ten spokojeně odložil defibrilátor a vyptal se mě na zbytek dalších otázek, mě už dobře známých. Na všechny jsem mu správně a sebejistě odpověděla. Všiml si toho a s úsměvem na tváři spokojeně přikývl. V tu chvíli jsem už viděla světlo na konci tunelu. Už jsem věděla, že se konec blíží. A nemýlila jsem se. I Joker si to takhle přebral. Každý jeho švihnutí bylo teď jemější, každý jeho úder mírnější a každý jeho pohled příjemější. Celý to završil když mě asi po měsíci odvázal z těch popruhů, dopřál mi dlouhou koupel a hodně jídla a pití. Nakonec mi dal to samé oblečení co jsem měla předtím a poskytl mi i ty samý líčidla čímž bylo celé dílo vyzdvyhnuté k dokonalosti. Tak jako teď jsem se ještě nikdy necítila. Nebyl to ten samý pocit jako u staré Nalinn Mane. Tenhle byl tisíckrát silnější. Byl to požár doutnající uvnitř mě samotné. Nový začátek. Povstání.

Když se mi konečně dostalo možnosti se volně pohybovat, šla jsem se podívat do svýho pokoje, ale místo fialovo zelené stěny, bílého nábytku a krásné koupelny jsem našla jenom obyčejný šedý pokoj s malou zrezlou postelí a špinavou sprchou. Byla jsem v šoku. Kde je ten krás... a pak jsem si uvědomila, že se mi vlastně vůbec nelíbil. Byl moc přeplácanej a moc uspořádanej. Ten současnej je mnohem lepší! Jednoduchej a hezčí!

Ať tomu chcete věřit nebo ne, bála jsem se na Jokera promluvit. Vlastně jsme na sebe nemluvili ani jeden. Jako by jsme chtěli nejdřív zapomenout co se za poslední dva měsíce stalo a až pak si sebe začít všímat. Brala jsem ale můj bývalý pokoj jako můj nynější pokoj. Ani jsem neměla na výběr. S Jokerem jsme se přes den moc nevídali. Když už jsme se potkali ani jsme se na sebe pořádně nepodívali. Joker trávil většinu dne zavřený ve svojí pracovně a ani nemusím říkat, že jsem se už dost nudila. Ani jsem nevěděla jsetli se něco chystá a nebo to bude takhle pokračovat donekonečna.

Jedno ráno jsem se zrovna převlíkala do mýho kostýmku, když jsem najednou uslyšela cvaknutí kliky. Otočila jsem se a stál tam Joker. Nejdřív to vypadalo že mi chtěl něco říct, ale když mě uviděl polonahou, jen tak tam stát, chvíli na mě zíral, jako by byl úplně mimo. ,,Ehm! Co je?" zeptala jsem se. ,,Jo... no... pojď! Je na čase aby si se seznámila s plánem. - Ok." odpověděla jsem a hned jak jsem se dooblíkla jsem ho následovala do jeho pracovny. Tam mi ukázal to, na čem celou tu dobu pracoval a řekl mi ,,Nahrajeme videovzkaz do televize a věř mi, že po tomhle bude Gotham už navždycky náš." a zavedl mě do pro mě úplně neznámé části budovy. Tam odemkl jedny z kovových dveří a když jsem za ním vešla dovnitř, nemohla jsem uvěřit tomu, koho jsem uviděla. ,,Gordon! Co tu sakra dělá?! - Vzal jsem ho s tebou. Je nezbytnej pro náš plán. - Aháá! Takže výkupné a to výkupné bude Gotham. - Správně a protože je Gordon slepičí prdelka tak na to ostatní přistoupí. - Geniální!" vyjekla jsem a aniž bych si to uvědomila vlepila jsem mu pusu na tvář. Oba nás to zarazilo, ale pokračovali jsme. Došli jsme si pro kameru a zábava mohla začít. Do pozadí jsme si dali Gordna, aby ho všichni mohli hezky vidět a Joker začal ,,Víte vy kdo je tohle?! No anó! Tohle je váš věrný komisař Gordon. A víte co je tohle?" a ukázal na zámek dveří jeho cely. ,,Správně! Tohle je zámeček od jeho pokojíčku, který zůstane zamčený, dokud nevyhovíte našim pokynům!" pak předal kameru mě a já začla ,,Takže já jsem Nalinn Mane a tohle jsou pokyny: 1. Budete hodný! Nebudete dělat problémy a nikomu se nic nestane! 2. Jestli se kdokoli o cokoliv pokusí vychodíme celý město do vzduchu pomocí jednotlivých náloží rozmístěných po celým městě a za 3. Batmana si necháme, protože bez něj by to byla moc velká nuda! - Jo jak řekla! Takže předání proběhne za tři dny, přesně ve 22:00 u starý vodárny! Uvidíme se tam! Hahahaha!" zakončili jsme se šíleným smíchem.