Překvapení od Lukyho. (Slza) CZ

2. Část

Jeho krásná, sladká, ukecaná ústa. Byl jsem zmatený a zároveň nervózní z toho, že jsem sám pořádně nevěděl, jestli se mi to libí nebo jestli jsem až moc vedle kvůli tomu, že mě právě políbil kluk. Nedokázal jsem na to nijak zareagovat. Má ústa byla kvůli mé nedokončené odpovědi stále trochu pootevřená. Proto se Lukáš rozhodl využit další mé nezkušené chyby a vniknout mi jeho jazykem do úst. Mé oči se pomalu zavírali, když mi jazykem prozkoumával ústa a snažil se vyprovokovat mě k tomu, abych zapojil i ten svůj. Jenže já místo toho dostal sílu a jemně ho od sebe odstrčil. Tváře jsem měl celé rudé a nezvládl jsem se podívat do jeho obličeje. "C-co to děláš, Luky!?" Kdybych se na něj podíval, nejspíše bych spatřil jakési zklamaní v jeho tváři. Očekával snad, že se mu jen tak poddám? I když já sám tomu v jeden moment věřil, ale co jsem? Přeci se nemohu jen tak líbat s klukem a už vůbec ne s nejlepším kamarádem. "Myslel jsem, že se ti to libí. ..Nebránil ses, až teď. Co jsem udělal špatně?" Jeho hlas byl až moc klidný na rozdíl od toho mého. Pomalu jsem otevřel své oči a podíval se na něj. "T-tohle je šílený. Nejde to." Mé tváře byli takové, jako kdyby se je někdo právě snažil, přetřít na rudou barvu. Co jsem mu měl říct. Nikdy se mi tohle nestalo. "Tak řekni, že se ti to nelíbí. Řekni, že mě nechceš. A já přestanu. Tak strašně dlouho o tobě sním Petře. O tvé nádherné tváři, o tvých rudých, sladkých ústech. To jak si stál na tom podiu a zpíval. Bylo to tak nádherné, hrozně ti to přitom slušelo. Je tak těžké stát vedle tebe a umět se ovládat." Kam těmito slovy hodlá směřovat? To se mě snaží dostat do rozpaků nebo co? Nevěděl jsem, co bych mu na to měl říct. Už jsem to nevydržel a do jeho tváře se musel znovu podívat. Snad to nebude další moje chyba. Když jsem tak učinil jeho oči, zářili a byli takové plné očekávání, jako by snad čekal, že mu za to snad poděkuju. Nebo že mu řeknu že se mi taky libí. Měl bych se vzpamatovat a jednoduše mu říct ano. Ano chci aby si přestal, ale proč to nešlo? Proč jsem ze svých úst nemohl dostat nic? Proč jsem ho nedokázal odmítnout? Vždyť to není tak těžké, nebo ano? Mělo by to být takové jako odmítnout holku. Možná lehčí, vždyť to je můj kamarád a já k němu nic necítím, nebo ano? Moment, ne! Jasně, že ne. Najednou jsem si nebyl jist ničím, ani tím co pro mě znamená. "Petře? Jsi v pořádku?" Naštěstí místo dalšího pokusu o to mě sbalit použil už jen slovní řešení. Jenže jsem nebyl schopen mu cokoliv říct. Proto jsem jen pokýval hlavou, že ano. I když jsem ani trochu v pořádku nebyl, nic z toho co se dělo v pořádku rozhodně nebylo. Zachvěl jsem se, když jsem najednou ucítil na své tváři jeho ruku a zahleděl se mu hluboce do jeho nádherných očí. Najednou mi přišli tak strašné nádherné, nikdy jsem si toho nevšiml. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Až teď, v tenhle bláznivý den. Svou ruku jsem přiložil na tu jeho, kterou se dotýkat mé tváře a jemně jsem ji sevřel. "Tohle je šílené." Zašeptal jsem a když se přiblížil znovu beze slova k mé tváři. Sám jsem pohnul hlavou blíže k němu a políbil jej. Pustil jsem jeho ruku abych ho mohl objat kolem krku mezitím co on mě chytl kolem pasu a položil na sedačky, nebránil jsem se. Neuměl jsem si odpovědět proč. Možná se mi tak trochu líbil, víc než trochu. Jen jsem si to nedokázal plně přiznat.