Unforgiven [YAOI]

Kapitola 5

Joel:

Bylo ráno a já se probudil. Rozhlédl jsem se po místnosti a ihned jsem vstal. Šel jsem do koupelny. Osprchoval jsem se. V pokoji jsem si vzal čisté oblečení a sešel jsem dolů.
Vzal jsem jídlo pro Shira a šel jsem na dvorek. Došel jsem k němu a uviděl jak spí.
Usmál jsem se a pohladil ho po hlavě. On pomalu otevřel svá očka a koukl na mě.
"Dobré ráno, bráško." uculil jsem se. Zpět se ozvalo jen zavrnění.
"Přinesl jsem ti snídani... ... sorry že se moc o tebe nestarám... ... asi by ti teď bylo lépe někde v lese nebo tak... než tady se mnou... já-"
Nedořekl jsem to protože se ke mně přisunul blíže. V jeho očích byla malá jiskřička. Jeho tvář prozrazovala něco jako: Tohle už nikdy neříkej. Jsem rád s tebou.
"Já vím, bráško... já jen... ... je toho na mě moc... pamatuješ na Maxe?"
On pozvedl hlavu a podíval se na mě, do toho jemně přikývl.
"Stále žije... ..."
On se postavil na všechny čtyři a chtěl se začít radovat.
"Akorát je z něj upír..."
Jakmile to zaslechl tak sklopil své uši a svoji hlavu.
"Ale to nevadí, bráško... ... není to tvoje vina... aspoň že tu mám ještě tebe..." usmál jsem se.
On se po chvíli podíval na jídlo a pak se do něj pustil.
Šel jsem dovnitř a vzal si taky jídlo. Díval jsem se z okna, tedy alespoň do té doby... Dokud se mi nezamotala hlava a já nespadl na zem.

Byl večer a mě probudil něčí hlas: "VSTÁVEJ!"

  Opatrně jsem otevřel svá očka a pak jsem uviděl Maxe.
"Ty vole... myslel jsem že umíráš... pitomečku..." vzdychl Max.
"Jak... ... jsi... ... co...?" zeptal jsem se nechápavě.
"Přes den jsem se procházel venku... deštník, kapuce... prostě věci na sobě... však víš... prošel jsem okolo tvého domu, ale v tom jsem uslyšel kníkání... ... Shirovo... vběhl jsem dovnitř a našel tě tu jen tak ležet... Co jsi prosím tě vyváděl?"
"Um... ... no... jedl jsem... pak jsem se díval z okna a bum... nic jiného nevím..."
"Bože... ... Joeli... to mi fakt nedělej..."
"Sorry... ..."
Max mě objal. Já se po chvilce od něj odtrhl a trošku jsem couvl.
On mě položil na zem a políbil mě. Pak mi zajel rukou pod triko a začal mi dráždit bradavky.
"Dost... ... prosím..." řekl jsem a odtrhl jsem se od něj.
On tam jen tak chvíli seděl a pak odešel.

Další den večer jsem ho šel hledat... K mé smůle jsem narazil na upíra který mě nakazil... ... No... Dostal do mě jed... Ale nevěděl jsem o tom...
Tři dny uplynuly a já ležel v posteli. Sebastian se o mě staral. 
Byla noc a já vstal. Bylo mi úplně dobře. Aspoň jsem se tak já cítil. Šel jsem ven a našel jsem Maxe.

Max:

Když jsem ho uviděl tak jsem byl celkem rád. On ke mně doběhl. Objal mně. V tu chvíli jsem cítil že něco není v pohodě. Sáhl jsem mu na čelo: "Ty hoříš... co jsi dělal?"
"To spíše ty jsi tak studený..." zasmál se.
Ta krev... Jeho krev smrdí...
Očichal jsem ho a on se optal: "C-co to děláš?"
"Ty to necítíš?" zeptal jsem se ho.
On na mě nechápavě koukal.
"Tvoje krev... ..."
On najednou zničeho nic zamrzl a spadl. Sakra! On má v sobě jed! 
Mohu to- ale tady ne... Musím jinam...
Chytil jsem ho a běžel jsem s ním na louku. Na té louce byly ruiny. Nikdo nikde a hvězdy zářily.
"J-Joeli... vydrž..." řekl jsem, když jsem ho položil na zem.
Trochu jsem mu vyhrnul triko a kousl ho do krku. Začal jsem z něj vysávat ten jed. 
Ten jed jsem pak vyplivl. Podíval jsem se mu do očí: "J-jsi v pohodě?"
Krev mu tekla z krku, on byl ještě trochu v šoku... Fajn... 
Pak jsem ho políbil. Líbali jsme se tam a já z něj sundal oblečení. Ze sebe taky a trošku jsme si tam užili.

Leželi jsme na louce. Kus od nás ruiny. Na další straně se válely naše věci.
"T-tys mě zachránil..." řekl Joel když se mi podíval do očí.
Jen jsem se k němu přitulil.
On pak řekl: "Díky za záchranu... ..."
"Znamená to, že spolu půjdeme na rande?"
"Cokoliv budeš chtít Maxi..." vzdychl Joel.
A tak jsme tam usnuli.

Ano... střídám to... píšu si to kdykoliv chci... ok... tentokrát ne :D akorát mi bylo blbě no... ... snad už kapitoly budou vycházet normálně... :P