Halurova výprava za slávou

Kapitola jedna: Ztráta domova

Na poklidnou vesnici pod horami se zvolna snášel soumrak a barvil vše příjemnou žlutooranžovou paletou. V šestadvaceti domech, které tvořily takřka veškerou místní zástavbu a poskytovaly příbytek oné hrstce obyvatel, která ještě neutekla do většího města, probíhaly tradiční práce spojené s koncem dne. Ženy vařily večeři, muži a děti se starali o zvířata...

A vychrtlý blonďatý mladík jménem Halur se usilovně snažil být ve svém úkrytu na půdě co možná nejnenápadnější, protože si vážně chtěl dočíst kapitolu knížky, a kdyby ho někdo objevil, tak se mu to už zaručeně nepovede.

Nutno říci, že Halur i přes svou lásku ke čtení nepatřil ke zcela nejbystřejším osobám, protože kdyby ano, došlo by mu, že fakt, že se na půdě schovává takřka denně, nutně znamená, že v momentě, kdy nebude jinde k nalezení, bude hledán právě tam.

Nedošlo mu to. Proto byl tak překvapený, když se ozvalo prudké zabušení na dveře.

„Kurva, Hale, říkám ti to naposled!" sdělil mu hromovým hlasem jeho otec. „Jestli nezačneš doma něco dělat, nakopu tě do tý tvojí vychrtlý prdele a pak ji vyhodím ven na mráz!"

Druhá část výhrůžky byla poněkud planá, přirozeně, vzhledem k tomu, že venku léto sotva začalo zvolna přecházet v podzim, ale Halur přesto vzdychl a zaklapl svou knihu.

„Už jdu, otče!" oznámil přes dveře, přičemž kladl velký důraz na svou výslovnost. Možná nebyl nejbystřejší, ale rozhodně to nehodlal dát najevo.

Takže se napřímil, zhluboka se nadechl a otevřel dveře.

„S čím vám mohu pomoci?" zeptal se klidně.

„Napochoduj do kuchyně, buď tak laskav, výsosti," ušklíbl se urostlý muž, jehož oděv, postava i mohutný vous jasně poukazovaly na jeho statut vesnického kováře. „Máma pro tebe má práci. Jo, a někdo musí obstarat kozy. Hádej, kdo to bude?"

„Samozřejmě, otče. Udělám, co je mou povinností," kývl Halur.

Kovář zavrtěl hlavou a upřel oči k nebi, potažmo ke stropu, zatímco jeho syn zvolna sestupoval po schodech.

„Paní, dej mi sílu," řekl tiše. „Dej mi sílu, abych to z něj nevymlátil..."

I přes své zjevné nedostatky (fyzickou slabostí počínaje a nadměrnou zálibou v hrdinských příbězích konče) Halur nebyl tím, co by člověk označil za špatného kluka. Ctil své rodiče, což je takřka vždy vnímáno jako kladná vlastnost. Pomáhal, s čím bylo třeba, pokud mu to tedy nenarušovalo jeho vlastní plány. Vždy se ke všem choval slušně, dokonce i k žebrákům a poutníkům, kteří do vesnice náhodou zabloudili na svých cestách. (Žebráků a poutníků bylo v době mezi Halurovými pátými a sedmnáctými narozeninami dohromady tak pět, ale stejně cítil potřebu zařadit si slušné chování k nim do svého pomyslného životopisu, jen tak pro jistotu.) A, samozřejmě, vždy tu byl fakt, že ve svém srdci byl udatným rekem, který by se bez bázně postavil jakémukoli nebezpečenství.

Co na tom, že ten večer spočívalo v kydání kozího chlívku. Kdo si to aspoň jednou nezkusil, netuší, jaká rizika to obnáší.

Halur byl nejmladším ze tří dětí, přičemž oba jeho sourozenci už dávno opustili rodné hnízdo. Jeho pohledná sestra si našla muže ve městě, armádního důstojníka, a provdala se za něj. Halurův urostlý bratr ji následoval během několika málo měsíců, poté, co vychytralá sestřička zatahala za nitky (manželovy) a zařídila mu místo armádního zbrojíře.

Sedmnáctiletý mladík se tak vlastně stal dědicem rodného domu, ale jeho srdce ho táhlo jinam, za dobrodružstvími, o nichž četl v knihách a slyšel od pocestných a bardů, kteří se zastavovali v hostinci ve vedlejší vesnici. Toužil být jedním z těch hrdinů, kteří přemohou draka, zachrání krásnou pannu či zlomí dávné prokletí. Ideálně všechno najednou. Toužil...