Halurova výprava za slávou

Kapitola tři: Tajemství ukrytá v minulosti

Během několika málo dní strávených na cestě začínal Halur docházet k přesvědčení, že hrdinské příběhy mimo jiné lžou i o družinách. Pravda, možná to bylo tím, že zbývající členy té jeho tvořily dvě ženy. Protože upřímně, v příbězích družiny obsahovaly obvykle ženu pouze jednu, zato však půvabnou, dlouhovlasou, dobře stavěnou a vždy upravenou, lhostejno jak dlouho byla mimo civilizaci.

V té Halurově byly dvě, z toho jedna měla krátké vlasy a, jak mladík po menším nenápadném zkoumání zjistil, skoro chlapeckou postavu, ta druhá pak přemíru svalů a tendenci používat dýku místo párátka. A co bylo nejhorší, jejich kožená zbroj zakrývala všechny potenciálně zajímavé části jejich těla.

Ani jedna zdaleka neodpovídala Halurovým představám o půvabné, osudové ženě, kterou na svých cestách tajně doufal potkat. Ne, že by jim to nějak vadilo. Tedy, aspoň se nezdálo, že jim to vadí.

Každopádně, v příbězích družiny obvykle docházely k jednoznačné shodě. V tomto případě došly ke shodě vždy jen Seija a Gildra, a Halur s nimi buď mohl souhlasit, nebo s nimi mohl nesouhlasit. A pak mohl buď udělat to, co odhlasovaly, nebo se mohl sebrat a jít dál na vlastní pěst. Jak mu ostatně bylo sděleno až přehnaně mile se usmívající Gildrou.

Halur nebyl idiot. Nebo aspoň ne tak velký, jak se o něm všichni domnívali. Bylo mu jasné, že sám by byl ztracený, a nejspíš by v momentě, kdy by potkal další bandity (při jeho štěstí do deseti minut od rozloučení s oběma děvčaty), skončil mrtvý někde v křoví u cesty.

Takže prostě šel dál s družinou, která sice tak docela nevyhovovala jeho ideálním představám o tom, jak by měla vypadat, ale když neměl k dispozici nic lepšího...

No dobře, to byla ubohá lež.

Pravda byla, že si ty dvě vlastně celkem oblíbil. Seiju s její milou a ochotnou povahou (i když, pravda, nepříliš vybraným vyjadřováním) a Gildru s její... její...

Dobře, oblíbil si Gildru, ale hlavně po něm nikdo nechtějte vědět proč, protože vysvětlit by to nedokázal, ani kdyby mu Seija mířila šípem přímo do oka. (Což by neudělala. Halur měl podezření, že sama nevěděla, proč má brunetku v lásce.)

Takže, aby byl zcela upřímný, prostě šel dál se dvěma mladými ženami, které mu byly sympatické, a modlil se za to, aby mu osud přihrál do cesty někoho, kdo by síly v rámci družiny aspoň vyrovnal. Během těch pár dní Bohyně jeho modlitby nevyslyšela, ale Halur nebyl z těch, co se vzdávají.

Koneckonců, hrdiny nakonec vždy vyslyší, ne? Možná tohle byla jen jeho zkouška...

Paradoxně, Halur nebyl jediným členem družiny, který byl přesvědčen o tom, že právě prochází velice těžkou zkouškou.

„Myslím, že bychom ho měly prostě zabít," konstatovala Gildra, když jednoho odpoledne ze břehu pozorovaly, kterak Halur nadšeně plave o kus dál v řece. „Ušetřit ho budoucího trápení, znáš to."

„Gil."

„Klidně si to vezmu na starost. Jsem si zcela jistá, že Bohyně testuje mé odhodlání."

„Pokud ho zabiješ, tak selžeš, ne?" pozvedla Seija obočí.

„Odhodlání zbavit choré jejich utrpení, ať to stojí cokoli."

„Gil," protočila Seija panenky. „On netrpí."

„Ale bude. Buď si brzo tvrdě rozbije hubu... Nebo mu ji rozbiju já, až mi dojde trpělivost."