Halurova výprava za slávou

Kapitola čtyři: Hrdina a jeho meč

Meče. Ach ano, ty meče. Zcela nezbytné doplňky každého řádného hrdiny.

Je jedno, že za normálních okolností udatný rek dává přednost luku, dýce, otráveným šipkám, případně jakési obskurní starověké zbrani nalezené v polorozpadlém chrámu. Pokud nemá meč, může se jít klouzat.

Tedy, o tom byl aspoň Halur přesvědčen, když se na svou výpravu vydával. Proto s sebou vzal ten jeden z posledních otcových výtvorů, no ne? Protože bez meče by byl jen... hloupý kluk, bezcílně se toulající světem.

Obě jeho společnice by nejspíš poznamenaly, že to je i s mečem, jen má větší pravděpodobnost, že sám sobě ublíží. Ale on z toho takhle měl mnohem lepší pocit.

Přirozeně, že s výjimkou toho úplně prvního fiaska s bandity se vlastně nikdy nedostal k tomu, aby svou zbraň použil. Dalo by se říci, že většinu času se mu ten zatracený krám jen kýval u pasu a omlacoval mu stehno. A ano, byly chvíle, kdy ho měl sto chutí popadnout a zahodit do nejbližšího křoví, potoka či obilného pole. Ale ty se vyskytovaly jen zřídka.

Pětkrát, maximálně šestkrát denně, no vážně.

Dýka, dýka zněla přímo skvěle. Jakožto hrdinovi-začátečníkovi by mu nepochybně stačila. A zručný bojovník se přesile zajisté ubrání i s ní.

Nebo možná luk a šípy.

Sekera?

***

„Halure, já fakt nevím, jak ti to říct něžně..."

„Něžně?!" vytřeštila Gildra na svou partnerku oči. „Tomu idiotovi bych nesvěřila ani naostřený kus klacíku, protože by si s ním vzápětí vypíchl oko, natožpak dýku!"

„Ale... můj meč..." kousl se mladíček do rtu.

„Ten co ti necháváme výhradně pod podmínkou, že se ho nikdy nepokusíš vytasit?" pozvedla brunetka oči.

„Gil. No tak," řekla smířlivě Seija. „Hale, Gil se jen snaží říct, že, no... Že jsi možná malinko nepřipravenej na používání ostrejch zbraní."

Halur se vztyčil do své plné výše, která měla k impozantnosti blízko asi jako Bohyně k heterosexualitě. „Mé spolubojovnice. Možná jsem poněkud nezkušený..."

„Poněkud?!" zajíkla se Gildra.

„...ale mám v sobě vášeň a nadšení. A jsem si jistý, že mám boj v krvi a že se správným vedením si potřebné schopnosti rychle osvojím."

„Ty musíš mít v krvi spíš litry pálenky, pokud něco takového vůbec vypustíš-"

„Gil. Pšt. Co jsme si včera říkaly?"

„Že na něj nebudeme zlé, abychom nezranily jeho nebohou křehkou dušičku? Na to jsem svůj názor vyjádřila jasně."

„Jo, já vím, poslala jsi mě do prdele."

„Přesně tak. A pošlu tě tam znovu, pokud tě jen napadne navrhnout, že bychom ho mohly začít trénovat, aby nebyl nebezpečný především sám sobě, až ten meč bude někdy náhodou muset použít."

„Pozdě, už mě to napadlo."

„Ehm..." odkašlal si Halur. „Víte, už zase se tu cítím poněkud nevítaný."

„Dveře jsou tamhle," zavrčela Gildra. Svá slova doplnila gestem pravé ruky.

Halur zmateným pohledem sledoval její natažený prst. „Ne, tam je strom."