Halurova výprava za slávou

Kapitola dva: Nerovný souboj (a nečekané spojenectví)

Jsou věci, které vám bardi ve svých příbězích nikdy neřeknou. Takové ty obyčejné, všednodenní věci, které by se v těch historkách dvakrát dobře nevyjímaly a na které si dle všeho každý hrdina musí přijít sám.

Halur na ně právě přicházel.

Tak za prvé, žádný hrdina by se neměl vydat na cestu jen s mečem, bez vaku s nějakými zásobami, ale především vodou, jakkoli se žádný příběh nikdy nezmiňoval o tom, že by udatný rek táhl na zádech cokoli jiného než ten meč. Halur momentálně (po třech hodinách od chvíle, kdy vyšel ze své rodné vesnice) intenzivně litoval svého unáhleného, ač dramatického odchodu. Den byl teplý, možná až horký. Mladík se intenzivně potil a jazyk se mu lepil na patro... A on neměl ani jedinou kapičku vody. Zato měl pocit, že umírá.

Za druhé, když se vám meč houpá u pasu, vypadá to sice efektně, ale je to nejlepší cesta k tomu, abyste si pořídili zdaleka ne tak efektní modřiny na stehně. I když, v tom možná hrál roli i fakt, že Halur jaksi neměl řádný opasek ani pochvu.

Za třetí, pokud si na cestu nevezmete vážně dobré boty (a Halur byl rád, že měl vůbec nějaké boty, když vezmeme v úvahu okolnosti jeho posledního odchodu z domova), velice rychle se dostaví silná bolest nohou, kvůli které budete mít pocit, že neuděláte už ani krok, i kdyby na vás na konci cesty čekal celý harém krásných panen. No, ve vší upřímnosti, tenhle bod patrně souvisel také s faktem, že Halur byl zvyklý, jak by řekl jeho otec, věčně jen sedět na prdeli a číst si nebo čumět do blba, takže pro jeho nohy byla tahle cesta velkým šokem.

Za čtvrté, na cestách jsou bandité. A to nejen v případě, že je na vás pošle váš úhlavní nepřítel, libovolný temný pán nebo šlechtic, kterého jste zrovna vážně namíchli. Anebo v případě, že je vy chcete přepadnout a zlikvidovat za to, že terorizují nevinné pocestné. Ne, prostě tam jsou. A přepadnou vás, ať jste, nebo nejste (budoucí) hrdina.

O posledním bodu se Halur v praxi poučil v okamžiku, kdy mu cestu vpřed zatarasil chlap, který byl dvakrát větší než Halur sám (což, pravda, nebylo tak těžké) a podstatně víc páchl. A to měl Halur za sebou několik hodin proleželých na zemi v lese, o čase stráveném cestováním v tom zkurveném vedru ani nemluvě.

Když mladík bleskově provedl čelem vzad (přičemž v jeho situaci se jednalo o zcela logické řešení), obratem zjistil, že kousek za něj už se stihl postavit další muž podobné postavy a tělesného odéru jako ten první.

„Ehm..." odkašlal si Halur. „Dobré odpoledne, dobří muži! Mohu vám nějak pomoci?"

„Co to ten debil mele?" zamračil se jeden z těch chlapů.

„Nemám páru," frkl druhý, ten, který Halurovi původně zastoupil cestu.. „Ale jo, chlapečku, víš co? Můžeš nám pomoct. Já a tady můj kámoš sme už dva dny nejedli. Tak co kdybys nám dal nějaký prachy, ať zaženeme hlad, he?"

„Obávám se, že to bude problém," konstatoval Halur. „Víte, odešel jsem z domova poněkud... nalehko. Takže bohužel s sebou jaksi nemám peníze..."

„Kdybys blbě nekecal, uděláš líp, hošíku," prohlásil bandita číslo dvě, zjevně mozek celé operace. „Nesnaž se mi tvrdit, že cestuješ bez prachů, páč to ti nežeru. Tak naval."

„Mí dobří muži, klidně mě třeba i prohledejte," zavrtěl Halur hlavou. „Ale přísahám, že u sebe nemám ani prázdný měšec, natož byť jen jedinou zlatou, stříbrnou, ba ani bronzovou minci."

„Hm, odtušil bandita číslo dvě. „Možná říkáš pravdu. Ale v tom případě už vůbec nemáme důvod se s tebou srát. Ale tvoji mrtvolu prohledáme, jen tak pro sichr."